II.ÚS 3053/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3053/16 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016 č. j. 14 To 88/2016-390, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 č. j. Nt 413/2014-359, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. 2. Stěžovatel čelí v Rusku trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu. České orgány rozhodly o přípustnosti jeho vydání. To posuzoval i Ústavní soud. Příslušnou ústavní stížnost odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 526/16 ze dne 29. 3. 2016. Ministr spravedlnosti proto povolil vydání stěžovatele. Městský soud ho poté vzal do vydávací vazby v souladu s § 101 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Stěžovatel následně podal žádost o propuštění z vydávací vazby. V mezičase totiž podal žádost o mezinárodní ochranu. Namítal, že vydávací vazba pozbyla svého účelu, protože po dobu azylového řízení, jehož délku nelze odhadnout, nemůže být vydán. Doplnil, že čeká v srpnu 2016 narození dvojčat. Městský soud však jeho žádost napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel podle něj s příslušnými orgány během extradičního řízení ne vždy spolupracoval. Žádost o mezinárodní ochranu navíc podal dva dny po vzetí do vydávací vazby, ačkoliv tu žije již mnoho let. Byla proto účelová s cílem oddálit vydání. Městský soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na nahrazení vazby některými z institutů, které upravuje § 73 a 73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád). 3. Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal stížnost. Vrchní soud ji shledal důvodnou, byť z jiných důvodů, než jaké uváděl stěžovatel. Předmětem rozhodování byla žádost o propuštění z vydávací vazby. Městský soud o ní však rozhodoval, jako by se jednalo o žádost o propuštění z vazby předběžné (§ 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Vydávací vazba je na rozdíl od předběžné vazby zásadně obligatorním opatřením. Jedinou podmínkou pro rozhodnutí o vzetí vyžádaného do vydávací vazby je povolení vydání ze strany ministra spravedlnosti. Je vyloučeno její nahrazení některým z alternativních opatření podle § 73 a § 73a trestního řádu. Propuštění z vydávací vazby je možné pouze v případě rozhodnutí o odložení vydání (§ 99 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), anebo v případě dosažení maximální přípustné lhůty trvání vydávací vazby. O žádný z těchto důvodu se však ve věci stěžovatele nejednalo. K vydání nedošlo kvůli vyčkávání na výsledek azylového řízení. Městský soud se obsáhle zabýval otázkou, zda hrozí obava z útěku stěžovatele nebo z jeho skrývání se. V návaznosti na to zvažoval, zda lze vazbu nahradit některým z opatření v podobě slibu, záruky nebo peněžité záruky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel již nacházel ve vydávací vazbě, nebyly uvedené otázky pro jeho rozhodnutí podstatné. Nezabýval se tedy důvody, pro které by mohl stěžovatele propustit z vydávací vazby. Podle vrchního soud však bylo zřejmé, že žádný z nich nebyl splněn. Vrchní soud proto usnesení městského soudu zrušil a znovu žádost o propuštění z vydávací vazby zamítl. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že smyslem a účelem vydávací vazby je bezprostřední realizace vydání. Podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. sdělením ministra o odkladu realizace vydání pozbyla vazba svého účelu. K vydání zřetelně nemůže v nejbližší době dojít. O žádosti o mezinárodní ochranu také příslušný orgán v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů nerozhodl. Další zbavení svobody stěžovatele se proto příčí čl. 5 Úmluvy a čl. 8 Listiny. Podle Evropského soudu pro lidská práva musí úřady při vydávání vyžádaného postupovat s náležitou rychlostí a péčí. V jeho případě tomu tak není. Orgány zodpovědné za vydání stěžovatele veškerou aktivitu zřejmě pozastavily do momentu rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Tedy na dobu zjevně neurčitou a nepředvídatelnou. Proto nelze pokračovat v dalším zbavení svobody stěžovatele za účelem vydání. Stěžovatel odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů ke zbavení svobody cizinců, u kterých není realizovatelné vyhoštění. Vrchní soud odmítl v řízení o vydávací vazbě zohlednit alternativy ke zbavení svobody. To má být až poslední možností. Je v rozporu s právem na osobní svobodu, že vydávací vazba nemůže být nahrazena peněžitou zárukou a dalšími instituty. 5. Stěžovatel dodává, že se vrchní soud nezabýval námitkami stěžovatele o absenci účelu vydávací vazby. V tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Je až zarážející, že vrchní soud na jednu stranu konstatoval, že důvodem možného propuštění stěžovatele je odložení jeho vydání, ale nijak se nezabýval tím, že v případě stěžovatele k odložení výkonu vydání došlo. Vrchní soud také tvrdí, že vydávací vazba může skončit pouze ve dvou případech: pokud ministr odloží vydání, nebo pokud vydávací vazba dosáhla maximálních limitů svého trvání. Tento výklad je v rozporu s právem na soudní přezkum zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Součástí soudního přezkumu zbavení svobody (včetně vydávací vazby) musí být posuzování její účelnosti. V tomto kontextu se nelze odvolávat jen na znění zákona o mezinárodní justiční spolupráci a tvrdit, že jiné důvody, než které jsou uvedeny v jeho § 101, k propuštění z vazby nemohou vést. Tento formalistický výklad zcela míjí podstatu práva na soudní přezkum zbavení svobody. Ve své poslední námitce stěžovatel dodává, že soudy vůbec neposuzovaly dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Životní partnerka stěžovatele zůstala nyní sama s čerstvě narozenými dvojčaty, která stěžovatel doposud ani neměl možnost vidět. V daném případě se však žádný z orgánů veřejné moci tímto hlediskem vůbec nezabýval, natož aby věc hodnotil z pohledu nejlepších zájmů jeho dětí. 6. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Městský soud uvedl, že se stěžovatel v minulosti svému vydání vyhýbal. Zdůraznil také, že nejvyšší přípustná doba vydávací vazby neuplynula, protože stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany. Podle § 101 odst. 6 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se do trvání vydávací vazby nezapočítává doba, po kterou se na vyžádaného hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Skutečnost, že stěžovatel podal tuto žádost krátce po vzetí do vydávací vazby, svědčí o její účelovosti. Taková žádost bývá v extradičních řízeních běžným postupem. Vyžádaní proto setrvávají ve vydávací vazbě po dlouhou dobu, než je o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto v mnohastupňovém rozhodovacím procesu (často v důsledku opakovaných žádostí). Vrchní soud kromě již uvedeného zdůraznil obligatornost vydávací vazby. Dodal, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci předpokládá rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s požadavky § 27 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Vychází z toho, že ministerstvo rozhodne o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve lhůtách tam uvedených, zejména pokud zákonodárce tyto lhůty opakovanými novelizacemi výrazně prodlužoval. 7. Vyjádření obou soudů byla stěžovateli zaslána k replice. Po uplynutí stanovené lhůty k tomuto vyjádření, stěžovatel dne 2. 12. 2016 zaslal Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, ve kterém soud upozorňuje, že o jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebylo doposud rozhodnuto. Přiložil sdělení Veřejného ochránkyně práv, která se rozhodla ve věci zahájit šetření. A vznesl nový argument opírající se o čl. 18 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), který předpokládá zbavení svobody vydávané osoby pouze na 30 dní. Již 6 měsíců trvající vazbu stěžovatele proto podle něj nelze nijak ospravedlnit. 8. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ús