II.ÚS 3063/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3063/20 ze dne 20. 4. 2021 N 82/105 SbNU 344 Poskytování lékařské péče ve výkonu trestu odnětí svobody ve světle práva na soudní ochranu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2020 č. j. 30 Nt 1317/2020-24 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020 č. j. 5 To 64/2020-33, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2020 č. j. 30 Nt 1317/2020-24 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020 č. j. 5 To 64/2020-33 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2020 a doplněnou samostatným podáním ze dne 26. 11. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše specifikovaných usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvého stupně") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi dle stěžovatelova tvrzení byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v délce deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest mu byl uložen rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 22. 10. 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, ve spojení s rozsudkem stížnostního soudu ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. 5 To 7/2020, a to pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Stěžovatel dne 22. 6. 2020 požádal o přerušení výkonu tohoto trestu ze zdravotních důvodů. Soud prvého stupně jeho žádost zamítl dle § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení soudu prvého stupně stížnost, již stížnostní soud dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadeným usnesením zamítl. III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení 4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, neboť dle jeho názoru jsou v jeho případě podmínky pro přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů dle § 325 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel se v roce 2015 podrobil transplantaci jater a je odkázán na imunosupresivní léčbu s neustálým lékařským dohledem, pravidelnými odběry vzorků a vyšetřením ve specializovaném pracovišti Institutu klinické a experimentální medicíny (dále jen "IKEM"). Kromě toho stěžovatel trpí dalšími onemocněními a zdravotními komplikacemi, jako je bronchitida, onemocnění sleziny, zelený zákal či lymfedém bérce. V podmínkách výkonu trestu není dle jeho názoru pro něj zajištěna dostatečná lékařská péče, na niž má dle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nárok. Již ve vazbě se stěžovatel nakazil hepatitidou typu B a po jistou dobu mu nebyly podávány léky, což mohlo vést k fatálním následkům. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se toto opomenutí i po rozhodnutí soudu opakovalo. Pro nezajištění eskorty se rovněž nemohl dostavit na termín kontroly ve specializovaném zařízení (IKEM). 5. Dle stěžovatele tak ve výkonu trestu nejsou dostatečně zajištěny podmínky pro náležitou odbornou péči, kterou ve svém zdravotním stavu potřebuje. Obecné soudy přesto jeho žádost o přerušení výkonu trestu zamítly. Obecné soudy dle jeho názoru vycházely toliko z lékařské zprávy zdravotního střediska Věznice Karviná a z hodnocení této věznice, což je nedostatečné. Stěžovatel navrhoval již v žádosti o přerušení výkonu trestu vyžádání odborného stanoviska Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky a nezávislý znalecký posudek z oboru zdravotnictví za účelem posouzení svého zdravotního stavu. Jelikož těmto návrhům nebylo vyhověno, nelze dle stěžovatele dokazování považovat za dostatečné a spolehlivé pro potřeby rozhodnutí o přerušení výkonu trestu dle § 325 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel rovněž poukazuje na současnou pandemii, která ještě zvyšuje riziko, že o jeho zdraví v podmínkách výkonu trestu nebude náležitě postaráno. 6. Stěžovatel v doplnění svého podání setrval na svých předchozích názorech a upozornil na několik dalších nových incidentů, které dle jeho názoru svědčí o tom, že v prostředí výkonu trestu nejsou zajištěny podmínky pro poskytování takové lékařské péče, kterou si vyžaduje jeho zdravotní stav. 7. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení před obecnými soudy tak, jak je rekapitulován výše, a vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení. 8. Soud prvého stupně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a nad jeho rámec sdělil, že rozhodoval s oporou o odborné stanovisko Zdravotnického střediska č. 3 Zdravotnické služby Vězeňské služby (Oblastní lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky), z něhož vyplynulo, že stěžovatel je schopen výkonu trestu a že Vězeňská služba České republiky (dále jen "Vězeňská služba") je schopna mu poskytovat potřebnou zdravotní péči, a to i případně ve spolupráci s mimovězeňskými zdravotnickými zařízeními. Dle názoru soudu prvého stupně se tak stěžovatel domáhá toliko dalšího věcného přezkumu. K tvrzení stěžovatele, že tomuto byla odepřena již v minulosti zdravotní péče, se soud prvého stupně vyjádřil tak, že je jeho právem na takovou skutečnost upozornit státního zástupce krajského státního zastupitelství vykonávajícího dozor nad příslušnou věznicí dle § 78 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o výkonu trestu"). 9. Stížnostní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že při svém rozhodování z rámce ústavnosti nevybočil. 10. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci prostřednictvím vedoucího státního zástupce sdělilo, že práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužívá, postavení vedlejšího účastníka řízení si však ponechalo. 11. Pro úplnost Ústavní soud ještě uvádí, že k vyjádření vyzval i Krajské státní zastupitelství v Ostravě, avšak to se přípisem státního zástupce činného při něm postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. 12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud stěžovateli vyhověl, nepovažoval za nutné ani vhodné zaslat mu vyjádření ostatních účastníků řízení k případné replice, neboť by tím v řízení o ústavní stížnosti toliko vznikly bezdůvodné průtahy. IV. Posouzení Ústavním soudem 13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 14. V nynější věci však Ústavní soud nemůže konstatovat, že by takový postup byl namístě, neboť ústavní stížnost shledal důvodnou. 15. Stěžovatel totiž mimo jiné poukazuje na to, že se obecné soudy při rozhodování o žádosti o přerušení výkonu tr