Ústavní soud II.ÚS 3078/23

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal po ministerstvu dopravy náhrady škody z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí. Jeho žalobě nicméně nalézací ani odvolací soud nevyhověly. Proti rozhodnutí druhého z nich proto stěžovatel podal dovolání. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve výši 14 000 Kč. Proti této výzvě stěžovatel podal námitky z důvodu nesprávně vyměřené výše poplatku, požádal zároveň o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 námitky i žádost o osvobození zamítl, což potvrdil rovněž Městský soud v Praze.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

Stěžovatel s nadepsanými usneseními nesouhlasí. Tvrdí, že při stanovení výše soudního poplatku obecné soudy postupovaly chybně. Vypočetly jej totiž na základě položky 23 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích, což je ale ve zřejmém nepoměru se soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, kterým je zpoplatněna žaloba v řízeních o náhradách škody za nezákonné rozhodnutí veřejné moci. Obecný soud měl analogicky přihlédnout k nosným důvodům nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, který výši poplatků v tomto druhu řízení řešil, a ve prospěch stěžovatele snížil poplatek za dovolání na 2 000 Kč. Nemělo by být přípustné požadovat rozdílné soudní poplatky za jednotlivé fáze řízení.

Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní soud dále posoudil zbylý obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato část představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů v projednávaném případě takový zásah neshledal.

Argumentace v ústavní stížnosti je zcela shodná s argumentací uplatněnou ve věci projednávané zdejším soudem pod sp. zn. II. ÚS 1631/22. V ní vydané rozhodnutí vysvětluje potřebu rozlišování mezi pojmy "řízení" u úpravy soudních poplatků a "řízení" v procesních předpisech, umožňující ve výsledku stanovit odlišnou výši poplatků u různých fází občanskoprávního řízení. Zároveň Ústavní soud poukázal na zřejmou odlišnost situace oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18: "v ní byla účastníkovi vyměřena bez zákonného podkladu poplatková povinnost ve výši téměř stonásobné, oproti soudnímu poplatku za podání žaloby, zatímco v případu pod sp. zn. II. ÚS 1631/22 byla výše poplatku za dovolání určena zákonem, k tomu nebyla nijak nepřiměřená". Ústavní stížnost v řízení sp. zn. II. ÚS 1631/22 byla proto dne 6. 9. 2022 z uvedených důvodů odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Minimálně pro advokáta stěžovatele by popsané skutečnosti neměly být překvapivé, neboť zastupoval (jiného) stěžovatele ve věci diskutované v předchozím bodě. I kdyby na to již zapomněl, což se samozřejmě mohlo stát (jsme jen lidé...), tak na toto usnesení Ústavního soudu odkázal a z jeho odůvodnění čerpal také Městský soud v Praze v o rok a den později (7. 9. 2023) vyhlášeném rozhodnutí (srov. jeho body 8-9), proti kterému brojí aktuální ústavní stížnost!

Ústavní soud samozřejmě respektuje právo každého oprávněného subjektu podat ústavní stížnost dle vlastního uvážení. Jen obtížně ale může stěžovatel očekávat úspěch, pokud Ústavní soud v nedávné době ve skutkově i právně zcela obdobné situaci nevyhověl shodným argumentům jiného stěžovatele zastoupeného stejným advokátem. Naopak je vysoce pravděpodobné, že pozdější ústavní stížnost bude sdílet osud předchozího návrhu. Tak je tomu i v aktuálním případě a Ústavní soud přezkoumávanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.