II.ÚS 308/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 308/18 ze dne 2. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti WAKKENHAT ZETTA, s. r. o., koncern, se sídlem Sazečská 560/8, Praha 10, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 3656/2017-144 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2017 č. j. 47 Co 2/2017-128, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti TENEZ, a. s., se sídlem Žižkova 990, Chotěboř, zastoupené JUDr. Václavem Bergerem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 478 968,96 Kč s příslušenstvím. Z rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "žalobkyně") se žalobou proti vedlejší účastnici (dále též "žalovaná") domáhala zaplacení 478 968,96 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 obč. zákoníku. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále též "okresní soud") existoval v době od 29. 8. 2010 do 31. 8. 2015 mezi žalobkyní a žalovanou závazkový vztah založený smlouvou o ostraze objektu, na jejímž základě žalobkyně poskytovala žalované bezpečnostní služby v areálu společnosti Chotěbořské strojírny. Po vypovězení smlouvy žalovanou obě strany jednaly o uzavření nové smlouvy o ostraze a žalobkyně, poskytující v předmětném areálu bezpečnostní služby i pro jiné subjekty, v rámci jednání o obsahu nové smlouvy nadále kontrolovala vozidla a osoby projíždějící či procházející ke stěžovatelce přes vrátnici, jež je součástí zabezpečení průmyslového areálu a žalobkyně ji provozuje. Poté, co k uzavření nové smlouvy nedošlo, žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky, představující poměrnou část nákladů za ostrahu průmyslového areálu v období od 1. 9. 2015 do 22. 2. 2016. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 115 C 15/2016-105 žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 79 971 Kč (výrok II.). Okresní soud připomněl, že otázkou vzniku bezdůvodného obohacení právnické osoby plněním nevyžádané služby (v rámci ostrahy průmyslového areálu bezpečnostní službou) se zabýval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4897/2014 vyložil, že je zcela na vůli vlastníka, zda a jakým způsobem bude chránit svůj majetek, pakliže tím nezasahuje do vlastnického práva jiného, tedy zda využije služeb bezpečnostní agentury, elektronické signalizace, pouhých mechanických prostředků anebo zda nebude svůj majetek chránit či střežit vůbec. Pokud objekt (v rámci areálu) nelze technicky či stavebně oddělit, nemůže tato okolnost jít k tíži toho, kdo není s to "plnění" v podobě poskytování strážní služby odmítnout. Okresní soud měl za to, že obdobně tomu bylo i v projednávané věci, kdy se žalovaná rozhodla, že již nechce využívat služeb žalobkyně. Okolnost, že nevyžádanou službu, kterou žalobkyně poskytovala žalované po ukončení smluvního vztahu, nelze odlišit od služeb, které žalobkyně poskytovala svým dalším zákazníkům, tak nemohla jít k tíži žalované. Okresní soud s poukazem na autonomii vůle nepřisvědčil tvrzení žalobkyně o bezdůvodném obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť žalovaná neměla žádnou povinnost zajišťovat ochranu svého majetku, a pokud by se k tomu rozhodla, je na ní, jakým způsobem tak učiní. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně i právně správný (výrok I.) a zavázal žalobkyni povinností nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 28 039 Kč (výrok II.). I podle krajského soudu nemožnost oddělení budov žalované od ostatního areálu pro účely ostrahy majetku nemůže jít k tíži žalované, jíž se dostává určitých výhod při provádění evidence kontroly osob procházejících a vozidel projíždějících vrátnicí, primárně konané pro jiné subjekty, tyto výhody se však v její majetkové sféře nijak neprojevují. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledal nepřípustným, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřující do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, označil za vadné pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. II. Argumentace stěžovatelky V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh a výsledky řízení před soudy všech tří stupňů a jejich rozhodnutím, opírajících se o judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, oponovala s námitkou, že řada okolností a argumentů, na kterých Nejvyšší soud založil své rozhodnutí v citovaném judikátu (sjednání smlouvy bez ingerence žalované, nemožnost ovlivnit podmínky poskytování služeb protistranou, ze kterých neměla žalovaná majetkový prospěch, resp. měla prospěch pouze zdánlivý), jsou v její věci odlišné. Stěžovatelka uvedla, že uzavřela smlouvy o ostraze s každým z vlastníků a uživatelů objektů v areálu a byla sjednána také společná ostraha celého areálu, včetně společné Objektové instrukce pro výkon ostrahy ("dále též "objektová instrukce"). Vedlejší účastnice se tak podílela na procesu sjednání společné ostrahy v areálu, souhlasila s ní a smlouvu na výkon ostrahy uzavřela při vědomí uspořádání objektů v areálu. Muselo jí být zřejmé, že i po vypovězení smlouvy jí bude s ohledem na odsouhlasenou společnou objektovou instrukci poskytována určitá část bezpečnostních služeb, ze kterých bude mít stejně jako další vlastníci objektů v areálu prospěch. Bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice tak podle stěžovatelky odpovídá plnění, které bylo předmětem uzavřené smlouvy o ostraze. Stěžovatelka dále okresnímu soudu vytkla neprovedení důkazů objektovou instrukcí, která byla přílohou smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb, a dalších dokladů o společném výkonu ostrahy pro celý areál, které byly relevantní k prokázání odlišných okolností její věci od případu řešeného označeným judikátem Nejvyššího soudu. Zamítnutí návrhu na provedení důkazu bez věcně adekvátního odůvodnění stěžovatelka pociťovala za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu k opomenutým důkazům. Stěžovatelka dále namítla, že jí okresní soud neposkytl lhůtu pro doplnění skutečností a důkazů dle § 118b odst. 1 o. s. ř., přestože o její poskytnutí žádala. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti (Ústavním soudem nevyžádaném) navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedla, že smluvní vztah byl ukončen na základě výpovědi, kterou si smluvní strany dohodly ve smlouvě o ostraze, přičemž žádné omezení její vypověditelnosti nebylo ujednáno. Po ukončení smluvního vztahu přestal existovat právní důvod pro poskytování služeb ostrahy vedlejší účastnici, ta žádné služby od stěžovatelky nevyžaduje a jakákoli plnění nepřijímá; stěžovatelka je sice v areálu přítomna, plní však svoje smluvní povinnosti vůči jiným subjektům. Podle vedlejší účastnice je zcela bez právního významu, jestli stěžovatelka vydala vlastní objektovou instrukci o službách ostrahy v areálu, neboť výpovědí smlouvy o ostraze účinky instrukce vůči ní zanikly a je na stěžovatelce, jak s vlastní instrukcí dále naloží. Vedlejší účastnice má za to, že daný případ je shodný s případem řešeným označeným judikátem, a proto jakékoliv návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování byly uplatňovány ryze účelové, neboť se snažila pro chybějící právní základ svého údajného nároku docílit jiného právního posouzení. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejší účastnice zopakovala, že okolnosti jejího případu nejsou s okolnostmi případu řešeného judikátem Nejvyššího soudu stejné; navržené dokazování mělo být vedeno právě k prokázání těchto odlišností. Stěžovatelka oponovala právnímu závěru, že vedlejší účastnice přijímala od stěžovatelky nevyžádanou službu, která se v její majetkové sféře nikterak neprojevuje a majetkový prospěch je pouze zdánlivý. Podle jejího názoru nelze dovodit, že vedlejší účastnice neměla žádný majetkový prospěch z téhož plnění, ze kterého předtím (na základě smlouvy) majetkový prospěch prokazatelně měla. Stěžovatelka dále poukázala na to, že v řízení nebylo nijak postaveno najisto, že by vedlejší účastnice v rozhodném období neakceptovala plnění poskytované