II.ÚS 3087/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3087/11 ze dne 26. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 676/16, 460 01 Liberec IV - Perštýn, proti rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 26 Cdo 4742/2010-94 ze dne 20. července 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 73 Co 39/2010-60 ze dne 31. května 2010, ve znění usnesení č. j. 73 Co 39/2010-79 ze dne 23. září 2010 a č. j. 73 Co 39/2010-87 ze dne 27. října 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Stěžovatel je přesvědčen, že postupem odvolacího i dovolacího soudu došlo k porušení pramenů ústavního pořádku tím, že tyto soudy na rozdíl od soudu prvého stupně vyhověly žalobě vedlejšího účastníka na neplatnost výpovědi nájemní smlouvy. Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 14 C 140/2009-37, ve spojení s usneseními ze dne 14. září 2010, č. j. 14 C 140/2009-76, a ze dne 8. října 2010, č. j. 14 C 140/2009-82, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného (stěžovatele) ze dne 17. března 2009 z nájmu žalobkyně (vedlejšího účastníka) k "bytu č. 6 v domě č. p. 327/36 v ul. Na Perštýně v Liberci IV". K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací shora označeným rozsudkem, ve spojení s usneseními ze dne 23. září 2010, č. j. 73 Co 39/2010-79, a ze dne 27. října 2010, č. j. 73 Co 39/2010-87, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též "o. s. ř."). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - proto dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl. Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které polemizuje s jejich závěry a úvahami. Soudům především vytkl, že nezohlednily skutečnost, že z pohledu pronajímatele se nejednalo o vyúčtování ve smyslu zákona, ale jen o "rozpočítání nákladů poskytnutých služeb třetími osobami (např. ČEZ - elektřina, SCVK - vodné a stočné, ASA, a.s., - odpady)". Dále prý soudy nezohlednily, že stejným způsobem stěžovatel prováděl vyúčtování od okamžiku, kdy nabyl vlastnictví k příslušnému bytovému domu, a to prý se souhlasem vedlejší účastnice, která "vždy doručené vyúčtování v předcházejících letech akceptovala a zcela vyúčtované služby uhradila". Stěžovatel je přesvědčen, že byli spolu s vedlejší účastnicí dohodnuti o způsobu vyúčtování plnění poskytovaných s užíváním bytu, což dle něj také předpokládají i příslušná ustanovení občanského zákoníku. Krajský i Nejvyšší soud stěžovateli prý dávaly k tíži, že v předmětném vyúčtování nebyl uveden údaj o celkové spotřebě vody, která byla vedlejší účastnici předepsána k úhradě. Na základě této skutečnosti dle jeho mínění dovodily, že nedoručil vedlejší účastnici řádné vyúčtování, tudíž se předmětný dluh nemohl stát splatným, a tak vedlejší účastnice nebyla v prodlení se zaplacením, v důsledku čehož nebyl dán materiální důvod pro výpověď z nájmu bytu. Stěžovatel ve zbytku ústavní stížnosti demonstroval, co vše by bylo třeba provádět, měl-li by dostát požadavkům, které vyplývají z napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel má za to, že tím, že obecné soudy samy dovodily, že nenastala splatnost vyúčtování, aniž by se této skutečnosti stěžovatel dovolával, rozhodly nad rámec jeho návrhu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se prý pouze dovolával nesprávnosti použité metody pro rozúčtování pouze jedné služby (vody), avšak nikoliv např. již zmíněné společné elektřiny, kde byl použit stejný postup i náležitosti. Je proto přesvědčen, že došlo k nerovnému postavení před soudem, kdy byl "pravděpodobně vytvořen zejména odvolacím soudem samostatný argument, že nedošlo ke splatnosti vyúčtování se všemi důsledky" a že v souladu se všemi zákonnými povinnostmi informoval nájemníky o tom, jak prováděl vyúčtování vodného a stočného, když mu žádný předpis (zákon ani podzákonný předpis) prý nestanovil, jaké obsahové náležitosti má takové vyúčtování mít. K tomu stěžovatel dodal, že z toho důvodu "jsem činil vyúčtování v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny a obecné soudy, pokud dovodily, že jsem měl nad rámec zákonných ustanovení plnit ještě další povinnosti, stanovily mi tyto povinnosti v rozporu s těmito články, resp. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, když vůči mně uplatňovaly státní moc (ukládaly mi soudním rozhodnutím povinnosti) nad rámec stanovený zákonem". Stěžovatel nepopírá, že nájem bytu je chráněn. Ochrana nájmu však dle jeho názoru spočívá v tom, že soudy např. "kontrolují pronajímatele, zda řádně provedl vyúčtování apod., jako tomu bylo v mém případě, a to k požadavku nájemce, a pokud shledají, že pronajímatel např. provedl vše řádně, tak např. výpověď potvrdí, pokud ne, vyhoví nájemci". Má za to, že v jeho případě bylo shledáno Okresním soudem v Liberci, že vše provedl řádně v souladu se zákonem a v souladu se všemi právními předpisy. Domnívá se proto, že soudy odvolací i dovolací nad rámec jeho zákonných povinností v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a povinnostmi dovodily, že měl sdělit nájemci údaj o množství dodané služby, a to "zcela nelogicky a nedůvodně, neboť nedomyslely, k čemu může nájemci takový údaj sloužit, když se stejně v konkrétním případě jednalo pouze o údaj nepřesný (vypočtený jako poměr z celkové spotřeby domu bez možnosti nájemce celkovou spotřebu vody v domě zásadně ovlivnit)". Obecné soudy dle stěžovatele nevzaly ani v potaz, jak by bylo reálné provedení jejich požadavku nákladné, neboť to prý předpokládá, že by stěžovatel měl každému nájemci zasílat kromě výpočtu také kopie všech faktur s nájmem poskytovaných plnění, každému nájemci zasílat informaci o počtu osob ostatních nájemců v předmětném bytovém domě, "a to zřejmě ve vztahu k ostatním bytům, aby si nájemce mohl překontrolovat správnost výpočtu". Pořízení kopií těchto dokladů, vytvoření těchto pokladů je dle stěžovatele velmi časově a materiálně náročné, kdy náklady na pořízení této agendy by prý nebyl ani oprávněn nájemcům účtovat. Tím dle jeho názoru zasáhly obecné soudy do ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku, kdy mu "nad rámec zákonných povinností ukládaly povinnosti spjaté s vlastnictvím - rozhodnutím o nájmu bytu, tedy jeho užíváním". Obecné soudy jej tak prý jako drobného pronajímatele zatěžují povinnostmi, které by spíše odpovídaly bytovému družstvu či realitní společnosti, to bez jakékoliv zákonné opory. Za zásah do práva na vlastnictví stěžovatel také považuje skutečnost, že obecné soudy mu jako vlastníku nemovitosti neposkytly ochranu proti nájemci, který užíval dle jeho přesvědčení neoprávněně uvedený byt, když jej prý užíval na základě neplatné nájemní smlouvy. Výklad obecných soudů o platnosti písemného právního úkonu, ze kterého dle něj není patrno, jaký konkrétní byt (předmět nájmu) byl předmětem nájmu, kdo byl původním pronajímatelem, tedy výklad, který neodpovídá zákonnému rámci pro výklad právních úkonů, je pak prý rovněž v rozporu s ústavně zaručeným základním právem na ochranu vlastnictví, neboť mu dle jeho názoru jako vlastníku nedává žádnou právní jistotu o tom, že "zcela zjevně neplatná nájemní smlouva (neurčitě označený pronajímatel, nesprávně označený byt - nesprávné patro, nesprávná výměra bytu apod.), která byla obecnými soudy (kromě Okresního soudu v Liberci) vykládána jako smlouva platná, bude jako neplatná považována a já nebudu nucen jako vlastník strpět užívání mého bytu nájemcem, a to pouze proto, že se soudům tohoto nájemce z mně neznámého důvodu zželelo". Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžov