Ústavní soud II.ÚS 3129/25

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného nákladového výroku. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; spolu s ústavní stížností navrhl zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:

Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a omluvy jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním v rámci věci projednávané obvodním soudem pod sp. zn. 8 T 4/2022. Obvodní soud rozsudkem č. j. 15 C 175/2024-109 ze dne 16. 5. 2025 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do požadavku na zaplacení 490 000 Kč s příslušenstvím a na zveřejnění omluvy v tam uvedeném znění na stránkách vedlejší účastnice žalobu zamítl (výrok II), co do požadavku na poskytnutí omluvy v tam uvedeném znění řízení zastavil (výrok III) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelovi náklady řízení (výrok IV).

K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli dalších 40 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I); současně uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47 012 Kč (ústavní stížností napadený výrok II).

Stěžovatel namítá, že nákladový výrok odvolacího soudu vychází z tarifní hodnoty stanovené podle úspěchu žalobce ve věci s částkou 50 000 Kč, přičemž mechanismus tarifní hodnoty pro výpočet úkonu právní služby je nastaven v rozporu s principy spravedlnosti a v rozporu s principem úspěchu ve věci. Podle stěžovatele je § 9a odst. 2 advokátního tarifu, účinný od 1. 1. 2025, diskriminační. Toto ustanovení nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva/konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel nesouhlasí s náhradově nákladovým výrokem odvolacího soudu. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34].

Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje. Rozdíl mezi požadovanou výší odměny za úkon (z tarifní hodnoty 65 000 Kč) a přiznanou odměnou (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) činí 600 Kč (3 700 - 3 100). Stěžovateli byla přiznána odměna za 8 úkonů podle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, celkem jde tedy o rozdíl 4 800 Kč (8 x 600), což je zcela zjevně bagatelní částka. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry odvolacího soudu týkající se výpočtu náhrady nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29). Pokud měl stěžovatel za to, že otázka nákladů řízení přes svou nízkou hodnotu přesahuje jeho vlastní zájmy, bylo na něm, aby tento přesah konkrétně vysvětlil a doložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 31), což neučinil.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].