Ústavní soud II.ÚS 3165/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích v celém rozsahu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se domáhala zrušení dodatečných platebních výměrů k dani z hazardních her podle zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her ("zákon o dani z hazardních her"). Šlo o daň za měsíce duben až září 2017, správce daně daň určil podle pomůcek (jelikož stěžovatelka nepodala daňové přiznání a později ani jiné důkazní prostředky) v celkové výši přes 3 miliony Kč. Daň měla stěžovatelka odvést, protože správce daně dospěl k závěru, že provozovala hazardní hry, přestože k tomu neměla povolení.

Stěžovatelka se bránila před správními soudy. Městský soud v Praze její žalobu zamítl a stejně tak poté Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížností. V napadených rozsudcích se věnovaly řadě námitek, pro ústavní stížnost jsou relevantní části o definici pojmu provoz hazardní hry; o postavení stěžovatelky jako poplatníka daně; a o možnosti rozdělení daně mezi více subjektů. Podle správních soudů pojem provozování daně znamená nejen provozování technických zařízení nebo živých her, ale i škálu činností okolo. Zajišťovat je může i třetí osoba, ne pouze provozovatel hry v nejužším slova smyslu. To byl právě případ stěžovatelky - zajišťovala prostory pro umístění her a jeho hardware, měla také finanční podíl na zisku z her. Zákon o dani z hazardních her v § 1 umožňuje stanovit daň i tomu, kdo provozuje hry nezákonně. Tedy, když žádný subjekt není držitelem oprávnění k provozu hazardních her, i v takové situaci je možné mu daň doměřit, a to dokonce více subjektům najednou. Právě v takové situaci byla stěžovatelka a její obchodní partnerka společnost DP&K-CZQ - ani jedna neměla oprávnění k provozu hazardních her, proto se poplatníkem staly obě.

Stěžovatelka tvrdí, že její právo na spravedlivý proces mělo být porušené dvěma způsoby - rozporem mezi provedeným dokazováním a z něj dovozenými skutkovými a právními závěry; a extenzivním právním výkladem.

Zaprvé, správní orgány a soudy vytvořily extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a jeho právním hodnocením. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovoluje uložit daň z hazardní hry i subjektu, který se na ní nezákonně podílí, ale za splnění dvou kumulativních podmínek - 1) musí mít přímý ekonomický zájem na jejich provozování; a 2) aktivně vytváří podmínky pro jejich provozování. V opačném případě jsou pouze povinnými osobami podle kontrolního řádu, ale ne provozovatelé hazardní hry.

Stěžovatelka společnosti DP&K-CZQ s.r.o. pronajímala pouze tzv. bedny, tedy hardware bez harddisků a softwaru. Až teprve nainstalovaný software umožňoval provozování "vědomostních her". Nešlo o aktivní činnost stěžovatelky, smlouva maximálně obsahovala ujednání o servisu, ten se ale opět týkal jenom hardwaru. Stěžovatelka nebyla nijak zapojená do obsluhy her nebo výplaty výher. Nepodílela se ani na ztrátě či výnosu z jejich provozu. Pouze v okrajové části stěžovatelka této společnosti poskytovala pronájem nebytových prostor. Náklady na tento nájem ale představovaly jenom 1,3 % celkového plnění obchodů mezi stěžovatelkou a společností DP&K-CZQ.

Zadruhé, daň z hazardních her byla stěžovatelce doměřená nad rámec znění zákona. Daňovou povinnost lze ukládat pouze na základě a v mezích zákona. Základ daně z hazardních her jsou přijaté vklady mínus výhry, nikoli příjem z nájmu. Pokud tedy stěžovatelka neměla žádné příjmy, které byly předmětem daně z hazardních her, nemohla jí být tato daň doměřená. Zákon o dani z hazardních her nepřipouští dělení daně mezi více osob, tento způsob byl dovozený až judikaturou soudů. To jde ovšem nad rámec daňového práva a představuje pro stěžovatelku spíše trest - jde o nespravedlivý daňový režim a Nejvyšší správní soud nezvážil jeho proporcionalitu. Navíc, nezákonné provozování hazardních her je možné trestat jako přestupek podle zákona o hazardních hrách. Celní orgány ale v přestupkovém řízení stěžovatelku nepotrestaly, a tak měla legitimní očekávání, že její pronájem není provoz hazardní hry.

Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Zaprvé, správní soudy se nedopustily extrémního rozporu mezi dokazováním a závěry. Vysvětlily, že povinnost stěžovatelky k odvodu daně z hazardních her vyplývá jak z jejího finančního zájmu na provozování her, tak na jejím aktivním vytváření podmínek pro jejich provoz - tedy, že obě podmínky plynoucí z jejich judikatury jsou splněné. Pro úplnost Ústavní soud ve zkratce tato zjištění uvádí. Cena nájmu prostor se odvíjela od výnosů z hazardních her, konkrétně stěžovatelka dostávala 35 % zisku. Správní soudy takové procentní zapojení považovaly za zásadní. Stěžovatelka tímto způsobem inkasovala miliony korun měsíčně. Současně stěžovatelka poskytovala údržbu nejenom hardwaru strojů, ale i pronajímaného prostoru (viz v detailu část VII.d rozsudku NSS). Nejvyšší správní soud pak jasně a srozumitelně vysvětlil, že personální propojení, které bylo prokázáno v jiných předcházejících případech, není jediný a výlučný element, který by představoval zapojení do provozování hazardních her (bod 56 rozsudku NSS). Tento závěr Ústavní soud také nepovažuje za neústavní. Pokud správní soudy posuzují kritérium aktivního zapojení a ekonomického zájmu na provozu her, je logické, že spolupráce mezi subjekty může v každém případě vypadat jinak a nemusí vždy následovat stejný model. Obě podmínky tedy v každém individuálním případě mohou být naplněné jinými skutkovými okolnostmi.

Zadruhé, daň nebyla stěžovatelce stanovená nad rámec znění zákona. Jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud stěžovatelce detailně a opakovaně vysvětlily, že daň z hazardních her je konstruovaná právě takovým způsobem, aby ji nebylo možné obcházet jejich provozem bez povolení. Poukázaly na to, že předchozí právní úprava v zákoně o loteriích měla právě takovou mezeru a nebylo možné postihovat nezákonné provozy. Z toho paradoxně profitovali provozovatelé, kteří postupovali nezákonně. V detailu Ústavní soud opět odkazuje stěžovatelku na odůvodnění napadených rozhodnutí, stejně jako na tam uvedené citace z důvodové zprávy a komentářové literatury k zákonu o dani z hazardních her (části f až h rozsudku městského soudu a část VII.c rozsudku NSS). Přímo znění § 1 zákona o dani z hazardních her uvádí, že pokud nikdo není držitelem oprávnění k provozu, poplatníkem je i ten, kdo ji provozuje bez povolení. Správní soudy tedy nešly svým výkladem nad jeho znění, pouze jej vyložily. Jelikož společnost, se kterou stěžovatelka podnikala, nebyla držitelkou oprávnění k provozu hazardních her, zákon právě v této situaci umožňuje uložit daň jim oběma (viz body 48-49 rozsudku NSS). Na tomto výkladu Ústavní soud opět neshledal nic neústavního. Nedošlo k neústavnímu stanovení jedné daně dvakrát různým subjektům (srov. nález sp. zn. III. ÚS 667/02 ze dne 11. 3. 2004), ale daňová povinnost byla rozdělená mezi dva daňové poplatníky samostatně (shodně usnesení sp. zn. II.ÚS 2760/21 ze dne 6. 4. 2022, bod 9).

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.