II.ÚS 3195/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3195/20 ze dne 19. 10. 2021 N 179/108 SbNU 190 K nákladům pozůstalostního řízení ve smyslu § 127 z. ř. s. z pohledu jmenovaného správce pozůstalosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Janíka, advokáta, se sídlem Hornických učňů 286, Příbram IV, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 D 1412/2014-1056 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 24 Co 123/2020-1079, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Magdaleny Milcové, zastoupené JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou, se sídlem Zahradnická 74, Příbram III, Bohdany Lukeš Milcové, Roberta Hrabého, Občanského sdružení "Člověk zpět k člověku", IČ: 457 70 433, se sídlem Na Folimance 2121/11, Praha 2, a Technických služeb města Příbrami, příspěvkové organizace, IČ: 000 68 047, se sídlem U Kasáren 6, Příbram IV, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem JP Legal, s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 12. listopadu 2020 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť tato mají porušovat jemu ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Skutkový základ a shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Z obsahu podané ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel, který je aktivním advokátem, vykonával funkci správce pozůstalosti po zůstaviteli Jiřím Milcovi, zemřelém dne 17. září 2014. Do této funkce jej jmenoval Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 8. října 2015 č. j. 25 D 1412/2014-36, a to postupem dle § 157 odst. 1 písm. c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen "z. ř. s.") z tzv. "jiného vážného důvodu". Zůstavitel, který byl rozvedený, měl ve své závěti vydědit obě své dcery, které v reakci na toto zjištění uplatnily v samostatných sporných řízeních jim svědčící dědická práva. Vzhledem k tomu, že zůstavitel podnikal jako fyzická osoba, byl jednatelem a společníkem obchodní společnosti, choval hospodářská zvířata a ke dni jeho smrti nebylo ukončeno řízení o vypořádání majetku ve společném jmění manželů, požádali závětní dědicové o jmenování správce pozůstalosti, neboť nesouhlasili s tím, aby tuto správu vykonávala některá z dcer zůstavitele. Sporné otázky týkající se platnosti závěti a vydědění byly vyřešeny soudně schválenými smíry a pozůstalostní řízení bylo skončeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. června 2019 č. j. 25 D 1412/2014-986, které nabylo právní moc dne 11. července 2019. Tímto usnesením určil soud prvního stupně obvyklou cenu majetku, jiných aktiv, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti, schválil dohodu o vypořádání povinných podílů pro nepominutelné dědičky (dcery zůstavitele), přiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení, uložil závětním dědicům povinnost zaplatit soudním komisařům odměny a hotové výdaje, a to vše s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Dne 7. ledna 2020 podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh na přiznání odměny za správu pozůstalosti, kterou vyčíslil dle § 23 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "notářský tarif") na částku 319 562,10 Kč bez DPH (386 670,10 Kč vč. DPH), neboť obvyklá cena aktiv pozůstalosti činila částku 4 010 217,66 Kč a správu pozůstalosti vykonával na základě výše uvedeného rozhodnutí soudu po dobu 44 měsíců (od listopadu 2015 do července 2019) a základní částka odměny za 4 měsíce výkonu funkce dle § 13 odst. 1 notářského tarifu činila částku 29 051,10 Kč. Nároku na náhradu hotových výdajů se stěžovatel v podání výslovně vzdal. 4. Na tento návrh stěžovatele nejdříve zareagovala soudní komisařka (pověřená notářka) písemným sdělením ze dne 11. února 2020, ve kterém stěžovatele informovala o tom, že odměna správce pozůstalosti není nákladem pozůstalostního řízení, neboť § 127 z. ř. s., který mezi náklady pozůstalostního řízení výslovně řadí i odměnu správce dědictví, má být "v provázanosti s aktuální právní úpravou správy cizího jmění v této části neúčinnou právní normou, byť je stále formálně platná, a nelze tak podle ní při rozhodování postupovat". Práva a povinnosti správce pozůstalosti mají být odvozeny z pravidel prosté správy cizího majetku (§ 1405 až 1408 občanského zákoníku), přičemž § 1402 občanského zákoníku zakládá vyvratitelnou domněnku úplatnosti výkonu funkce správce cizího majetku. Stěžovateli tak má náležet "obvyklá odměna podle povahy jeho služeb proti zjištěným dědicům zůstavitele". Mezi dědici a stěžovatelem měl být dle pověřené notářky založen "hmotněprávní vztah", byť z rozhodnutí soudu, a pokud se stěžovatel s dědici nedomluvil na přiměřené odměně, nebo dědici tuto odměnu stěžovateli dobrovolně neuhradili, nezbývá mu nic jiného, než aby se svého práva správce pozůstalosti domáhal proti dědicům žalobou o zaplacení konkrétní částky ve sporném civilním nalézacím řízení (mimo řízení pozůstalostní). 5. Podáním ze dne 17. února 2020 požádal stěžovatel o to, aby ohledně jeho návrhu ze dne 7. ledna 2020 bylo "procesně adekvátním způsobem" rozhodnuto, jelikož jeho návrh na přiznání odměny správce pozůstalosti byl řádným návrhem určeným soudu a "neformální sdělení" nelze dle názoru stěžovatele považovat za odpovídající vypořádání návrhu v souladu s procesními předpisy. Stěžovatel v podání zdůraznil, že jen proti soudnímu rozhodnutí ve formě usnesení bude mít možnost podat opravný prostředek a dosáhnout jeho přezkumu. Soud prvního stupně následně rozhodl (pověřenou notářkou) usnesením ze dne 30. dubna 2020 č. j. 25 D 1412/2014-1056 (dále jen "napadené usnesení soudu prvního stupně") tak, že návrh stěžovatele na přiznání odměny správce pozůstalosti se zamítá s odůvodněním, které je totožné s odůvodněním původního sdělení pověřené notářky (viz předchozí bod 4 tohoto nálezu). 6. Proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), který usnesením ze dne 18. srpna 2020 č. j. 24 Co 123/2020-1079 (dále jen "napadené usnesení odvolacího soudu") napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II). Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, shledal jej věcně správným a odvolání stěžovatele neopodstatněným (o skutkových otázkách pochyby nepanovaly). Odvolací soud sice označil aktuální právní úpravu správy pozůstalosti za nikoli "zcela jednoznačnou", nepřehlednou a obsahující řadu rozporů, neboť tato není obsažena jen v občanském zákoníku, popř. z. ř. s., nýbrž také v dalších zvláštních právních předpisech (z nichž celá řada měla být přijímána ještě v době, kdy neplatila nová úprava dědického práva a řízení o pozůstalosti účinná od 1. ledna 2014), ale jinak své rozhodnutí odůvodnil obdobně jako soud prvního stupně: mezi dědici zůstavitele a stěžovatelem vznikl rozhodnutím pozůstalostního soudu hmotněprávní vztah, v jehož rámci stěžovatel prováděl prostou správu cizího majetku. Odměna správce pozůstalosti se tak řídí § 1402 občanského zákoníku, a nebude-li jeho odměna uspokojena dědici dobrovolně, může se domáhat její úhrady ve sporném řízení. Tato odměna je pasivem pozůstalosti (které hradí dědicové zůstavitele). Stejně jako soud prvního stupně označil odvolací soud § 127 z. ř. s. v dané části za formálně platnou, ale již neúčinnou právní normu. Ani § 128 z. ř. s. na danou situaci dle názoru odvolacího soudu nedopadá, neboť odměna správce pozůstalosti není nákladem určitého účastníka vynaložená na účelné uplatňování či bránění (dědického práva) v pozůstalostním řízení. Odměnu správce pozůstalosti tak nelze považovat za náklady pozůstalostního řízení. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na komentářovou literaturu, a to konkrétně na Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015,