II.ÚS 3213/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 N 105/61 SbNU 581 Právo na zákonného soudce - rozvrh práce soudu a zastoupení soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 2. června 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2010 č. j. 30 Co 192/2010-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. srpna 2009 č. j. 18 C 200/2006-88, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 216 451 Kč s příslušenstvím jako kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a XEROX CZECH REPUBLIC, s. r. o., se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2010 č. j. 30 Co 192/2010-115 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. srpna 2009 č. j. 18 C 200/2006-88 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. srpna 2009 č. j. 18 C 200/2006-88 zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal zaplacení částky 216 451 Kč s příslušenstvím, jako kompenzace základního platu během pracovní neschopnosti, a uložil žalobci nahradit žalovanému (XEROX CZECH REPUBLIC, s. r. o.) náklady řízení. Žalobce se domáhal vyplacení finanční podpory na základě vnitřního předpisu žalovaného a rozporoval výši přiznané kompenzace. Soud prvního stupně však dovodil, že žalovaný vyplatil finanční kompenzaci za dobu pracovní neschopnosti v souladu se svými interními předpisy. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze ze dne 20. července 2010 č. j. 30 Co 192/2010-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval některé z důkazů provedených soudem prvního stupně, dokazování doplnil o další důkazy a posléze dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. Odvolací soud se nejprve vyslovil k námitce žalobce ohledně porušení práva na zákonného soudce. Žalobce totiž namítal, že jeho věc rozhodoval opakovaně senát v jiném složení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že pokud docházelo v průběhu řízení ke změnám ve složení senátu, jehož členové však byli rozvrhem práce řádně určeni k projednání věci, není takový postup porušením čl. 38 odst. 1 Listiny. Rovněž tak nedošlo k pominutí § 119 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť soud při jednání dne 14. července 2009, při němž došlo k poslední změně v obsazení senátu, sdělil obsah všech dosavadních přednesů a i provedených důkazů. Co se týče ostatních námitek žalobce, dal odvolací soud za pravdu soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že pro účinnost a aplikovatelnost interního předpisu, jímž se zaměstnancům snižovaly dříve přiznané benefity (např. v podobě finanční kompenzace za dobu pracovní neschopnosti), není významné, že se konkrétní zaměstnanec o jeho existenci a obsahu nedověděl. Pro splnění povinnosti vyplývající z § 18 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, postačuje, aby se informace o existenci takového předpisu dostala zaměstnancům jakoukoliv formou zveřejnění (např. vyvěšením na veřejně přístupném místě, rozeslání e-mailem, formou oběžníku atd.), což bylo v řízení prokázáno. Odvolací soud rovněž dovodil, že interní předpis není neplatný pro rozpor s dobrými mravy [§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Postup, kdy se zaměstnavatel rozhodl omezit dosud přiznávané benefity, které šly nad rámec nároků vyplývajících z pracovněprávních předpisů, přičemž se toto omezení týkalo všech zaměstnanců bez výjimky, nelze hodnotit jako rozporný s dobrými mravy. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí. V postupu obecných soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 Listiny). Stěžovatel nejprve poukazuje na průtahy v řízení před soudem prvního stupně, který vyhlásil rozsudek po téměř 3 letech od podání žaloby. Za stěžejní ovšem považuje porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel již v odvolání poukazoval na to, že v senátu 18 C, který rozhodoval věc v prvním stupni, se vystřídali dva předsedové a celá řada přísedících, takže v podstatě pokaždé jednal senát v jiném složení. Stěžovatel složení senátu při jednotlivých jednáních rekapituluje. Nesouhlasí přitom se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Podle názoru stěžovatele je výklad příslušných ustanovení o. s. ř. a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), protiústavní aplikací těchto norem. Smyslem ustanovení o rozvrhu práce je závazné stanovení postupu přidělování věcí jednotlivým senátům tak, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost soudu. Aplikace zákonných ustanovení, jak ji provedl odvolací soud, je v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení (zásadou rychlosti a hospodárnosti, bezprostřednosti a ústnosti) a ve svém důsledku popírá právo na zákonného soudce, které mj. zahrnuje i to, že soudce i přísedící se osobně účastní celého řízení od zahájení až po vyhlášení rozhodnutí, neboť pouze tak může být garantováno, že soud přihlédne ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že senát 18 C Obvodního soudu pro Prahu 3 nepostupoval podle principů vyplývajících z práva na zákonného soudce, neboť nikdy nevysvětlil změnu v obsazení senátu a někdy nebyla ani konstatována. 5. Porušení práva na zákonného soudce má vliv i na druhý okruh námitek stěžovatele, přestože se týká aplikace podústavního práva, avšak dle názoru stěžovatele má ústavněprávní přesah. Stěžovatel v této části namítá, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na výpovědích svědků - současných zaměstnanců žalovaného, kteří byli žalovanou předtím náležitě "instruováni", ale důkazy stěžovatele nepovažoval za právně významné. Důkazní hodnota svědectví zaměstnanců žalovaného je pak v porovnání s ostatními důkazy nulová, což se ovšem soudu obtížně posuzuje, pokud vyhlašoval rozsudek v jiném složení, než v jakém jednal senát, který byl přítomen výslechům těchto svědků. Odvolací soud s ohledem na nedostatečné dokazování místo toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání, sám dokazování doplnil, popř. zopakoval určité důkazy, ale tyto důkazy nesprávně vyhodnotil, a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel uzavírá, že jakkoliv je hodnocení důkazů právem obecných soudů, jsou skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené v natolik fatálním rozporu, že napadená rozhodnutí porušují právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. III. 6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 3 příslušný spis a rozvrhy práce pro Obvodní soud pro Prahu 3 na roky 2006 až 2009. Od všech účastníků a vedlejšího účastníka si pak vyžádal vyjádření, která následně zaslal k replice stěžovateli. 7. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že s otázkou zákonného soudce se vypořádal soud prvního stupně, a proto odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Ohledně další námitky (rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů) potom odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 8. Obvodní soud pro Prahu 3 se nejprve v reakci na stěžovatelem tvrzené průtahy řízení vyjádřil k přetíženosti senátu, jemuž předsedá. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se porušení práv na zákonného soudce, uvedl, že v občanském soudním řízení neplatí zásada nezměnitelnosti obsazení soudu. Navíc z protokolu (č. l. 67 vyžádaného spisu) vyplývá, že při změně v obsazení senátu bylo postupováno v souladu s § 119 odst. 3 o. s. ř., aniž by stěžovatel vznášel jakékoliv námitky. Dále podotkl, že všichni přísedící byli do svých funkcí řádně jmenováni a vzhledem k tomu, že v průběhu soudního sporu došlo i ke změně v okruhu přísedících, nebylo objektivně možné rozhodovat po celou dobu ve stejném složení senátu. Ve zbytku pak odkázal na obsah spisu a odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí. 9. Vedlejší účastník řízení zaslal Ústavnímu soudu toliko plnou moc k zastupování bez jakéhokoliv vyjádření. 10. Stěžovatel v replice k zaslaným vyjádřením setrval na své ústavní stížnosti, pouze se ohradil proti tvrzení obsaženému ve vyjádření soudu prvního stupně, že údaje jsou v ústavní stížnosti líčeny zkresleně a nepravdivě. IV. 11. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní