II.ÚS 3241/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3241/10 ze dne 26. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 1677/2010-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009 č. j. 16 Co 320/2009-51 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. dubna 2009 č. j. 13 C 251/2008-21, spojené s návrhem na zrušení § 1 odst. 2 a odst. 3 věty první in fine znějící: "jestliže tyto osoby (jejich dědicové) měly bydliště na území Československé republiky dne 25. července 1958" a § 3 vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, a s návrhem na zrušení § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a), b) a část písm. c) znějící: "zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po dobu do 23. května 1945", § 3 odst. 2 věta druhá a třetí znějící: "Řádně a včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud ještě nedošlo k výplatě vypořádání, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby jen na osoby uvedené v odstavci 3. Nejsou-li tyto osoby, pak nárok zaniká." a odst. 3, § 6 odst. 2 písm. b), § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, Ministerstva financí České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť mu nebylo poskytnuto odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (dále též uváděno jako "Zakarpatská Ukrajina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. dubna 2009 č. j. 13 C 251/2008-21 zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Ministerstvo financí) zaplacení částky 2,223.225 Kč s tím, že tak nahradil rozhodnutí ministra financí ze dne 27. června 2008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. března 2008, blíže specifikovaná ve výroku. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobcův nárok uplatněný u Ministerstva financí neměl oporu v žádném pozitivněprávním předpise. Žalobou byla požadována částka (s připočteným úrokem z prodlení), vyčíslená již dříve na základě vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen "vyhláška č. 159/1959 Ú. l."). Vypořádání se týkalo nemovitostí (obytný dům s příslušenstvím a pozemky) zanechaných manželi M. (předchůdci stěžovatele) na území Podkarpatské Rusi (dřívější součásti Československé republiky). Soud prvního stupně považoval za rozhodující, že nárok žalobce nemůže vycházet z mezinárodní smlouvy, ale z vnitrostátní úpravy. Ta byla obsažena v § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a neumožňovala přiznat náhradu za nemovitosti (šlo o obytný dům, nikoli o rodinný domek, za který by náhrada jinak náležela) přihlášené k náhradě právními předchůdci žalobce. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2009 č. j. 16 Co 320/2009-51 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své úvahy o nedůvodnosti odvolání žalobce opřel kromě zákona č. 186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. (a související vyhlášky č. 43/1959 Ú. l.) zejména o vyhlášku č. 159/1959 Ú. l., konkretizující podmínky vnitrostátního uplatnění nároků repatriantů ze Zakarpatské Ukrajiny na náhradu za nemovitosti zde zanechané. Ve vztahu k této vyhlášce aplikoval vyhlášku ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty (dále jen "vyhláška č. 57/1957 Ú. l.") a která v § 13 a § 14 stanovila, že za rodinný domek se považuje obytný dům, který obsahuje nejvýše pět obytných místností, nepočítajíc v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahuje úhrn podlahové plochy obytných místností (§ 19 a § 22 vyhlášky č. 57/1957 Ú. l.) 120 m2. Odvolací soud aplikoval též ustanovení obsažená v zákoně č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb."). Tímto zákonem bylo podle odvolacího soudu nově založeno právo fyzických osob na vyplacení odškodnění za veškerý nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi. V § 3 zákona č. 212/2009 Sb. je stanoven okruh oprávněných osob pro případ, že nárok byl řádně a včas uplatněn, ale nebylo o něm rozhodnuto nebo nedošlo k výplatě vypořádání. Oprávněnou je osoba, která nemovitosti na uvedeném území v období od 5. listopadu 1938 zanechala a splnila další podmínky podle odst. 1 (stala se občanem Československé republiky a je ke dni účinnosti zákona občanem České republiky). V případě úmrtí oprávněné osoby přechází podle § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. nárok na jejího manžela a děti (občany České republiky), na každého stejným dílem; nejsou-li tyto osoby, nárok zaniká. Odvozuje-li tedy žalobce svůj nárok ze závěti, pak mezi tyto osoby nepatří. Odvolací soud se též vyjádřil k účelu a povaze zákona č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. října 2009. Dovodil, že jde o zmírnění křivd náležející k restitučnímu zákonodárství, provedené v mezích možností České republiky. Konstituovaný nárok má osobní charakter, neboť vzniká buď přímo poškozeným, nebo jeho manželu či pozůstalým dětem. 4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 1677/2010-81 odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázky, které v dovolání formuloval dovolatel, byly již vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2162/2009. Z textu § 237 odst. 3 o. s. ř. je také zřejmé, že se dovolací soud nemohl zabývat v rámci svého přezkumu dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tvrzenými procesními vadami napadeného rozsudku. Nejvyšší soud ve výše citované věci řešil otázku, jak posuzovat ve vztahu k § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nárok žalobců, jejichž právní předchůdce zanechal na Podkarpatské Rusi nemovitosti přesahující vymezení v citovaném ustanovení (umožňujícím poskytnutí náhrady jen za nemovitosti v osobním vlastnictví nebo použitelné při drobném soukromém hospodaření). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byla zamítnuta. Dovolací soud v označené věci dovodil, že právní úprava provedená v zákonech č. 186/1946 Sb., č. 42/1958 Sb. a ve vyhlášce č. 159/1959 Ú. l. je v posuzované věci použitelná a tedy stále platná. Nově vydaný zákon č. 212/2009 Sb. sice umožňuje uplatnit nyní nárok u Ministerstva vnitra (§ 4), současně však vychází z kontinuity trvání nároků již dříve přihláškou uplatněných. Je zřejmé, že i pro tyto nároky zákon zachovává co do druhu nemovitostí jako měřítka ty předpisy, které byly rozhodné pro posouzení oprávněnosti náhrady v řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Pokud tedy nemovitosti, za něž nyní požaduje náhradu žalobce, nesplňovaly znaky rodinného domku podle § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. ve spojení s již citovanými ustanoveními vyhlášky č. 57/1957 Ú. l., pak platí závěry již vyslovené a nárok na náhradu nebyl uplatněn po právu. Zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v § 3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob - kromě osoby zanechavší nemovitosti - na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vylučuje dědění nároku. V tomto ohledu by mohl mít žalobce závažné námitky, poněvadž se již v roce 1997 dědicem nároku stal a jako dědic jej také nyní uplatňuje. Pro právní posouzení věci však zůstává určující, že předmětné nemovitosti nesplňovaly znaky rodinného domku podle relevantních právních předpisů. II. 5. Proti shora uvedeným rozhodnutím si stěžovatel podal obsáhlou ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. V ústavní stížnosti dále požádal, aby jako vedlejší účastníci byly