II.ÚS 3243/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3243/16 ze dne 3. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Q. D., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016 sp. zn. 11 Tdo 1510/2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2015 sp. zn. 1 To 92/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2014 sp. zn. 37 T 3/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodě II) 1 - 7 výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě IX) 1 - 2 výroku o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, za což mu byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí označených ve výroku o trestu. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších pěti spoluobžalovaných. 3. Podle skutkových zjištění krajského soudu se stěžovatel zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dopustil tím, že (ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 5 T 407/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 3 To 469/2002, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonal), společně s dalšími osobami nejméně od měsíce března 2012 do 1. března 2013, ve spojení s dalšími spolupachateli, kteří se zdržují mimo území České republiky, jednak vědomě organizoval dovoz většího množství omamné látky heroin (nejméně 15 kg) ze Švýcarské konfederace a Polské republiky do České republiky, odkud byla tato látka jednak převážena (pokud byla doručena z Polské republiky) do Švýcarské konfederace, jednak ji prostřednictvím dalších osob následně prodával odběratelům v České republice. 4. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné. 5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že byl zadržen v Polské republice a do České republiky byl předán na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů. Skutek uvedený pod bodem II) 1. rozsudku krajského soudu však není v žádném z nich uveden. S odkazem na zásadu speciality, které se nevzdal, vyslovuje názor, že pro tento skutek neměl být trestně stíhán a odsouzen. Dále uvádí, že v Polské republice byl zadržen dne 1. 3. 2013 a do České republiky byl předán až v prosinci 2013, takže jeho kontakt s obhájcem byl ztížen, neboť obhájce nemohl pružně reagovat na všechny úkony přípravného řízení v České republice, přičemž mu polské orgány neumožnily s ním celou záležitost probrat, když první kontakt mezi nimi proběhl až dne 21. 6. 2013. Tím dle jeho přesvědčení došlo k poškození jeho práva na obhajobu a na rovnost stran v trestním řízení. Stěžovatel též namítá, že v evropských zatýkacích rozkazech jsou některé skutky popsány jinak než v obžalobě a v napadeném rozsudku. Stěžovatel také zpochybňuje rozdělení trestního stíhání, v důsledku čehož byla po podání obžaloby jeho věc (i dalších pěti obžalovaných) vedena u krajského soudu pod sp. zn. 37 T 3/2014 (v ní byl přiznán statut spolupracujícího obviněného M. G.) a věc dalších obžalovaných pod sp. zn. 37 T 4/2014 (v ní byl přiznán status spolupracujícího obviněného S. G.). Rozdělení věci považuje za účelový procesní krok, kterým si orgány činné v trestním řízení pojistily výpovědi svědků, původně vedených jako obvinění. Poukazuje přitom na rozporné výpovědi spolupracujících obviněných. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž podstatu tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů. Jde o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud. Stěžovatel však setrvává v přesvědčení o nesprávnosti vydaných rozhodnutí, které se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tím ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. 10. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Soudy provedly v průběhu řízení dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. 11. Stěžejní námitku stěžovatele (i dalších spoluobžalovaných) o účelovém rozdělení trestního řízení na dvě kauzy a o existenci dvou spolupracujících obviněných, kteří vypovídali rozdílně, Ústavní soud vypořádal již na základě ústavní stížnosti spoluobžalovaného J. B. proti stejným soudním rozhodnutím. V usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3299/16 (dostupném jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) shledal tuto výhradu i další námitky neopodstatněnými, přičemž odkázal na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. V souladu s ním lze konstatovat, že rozdělení trestního stíhání více osob na dvě samostatné věci, kterým byly přiřazeny rozdílné spisové značky, je procesní postup, který je zcela v dispozici orgánů č