II.ÚS 3255/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3255/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Drahonice, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2018, č. j. 5 T 4/2017-2728, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 7 To 69/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 7 Tdo 735/2019-2905, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny a k porušení principu presumpce neviny vyjádřeného v čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže specifikované ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu) byla stěžovatelka podle ustanovení § 331 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 102 tr, zákoníku došlo rovněž k zabrání náhradní hodnoty - peněžních prostředků ve výši 6 073 498,70 Kč. Současně byla stěžovatelka napadeným rozsudkem krajského soudu podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zproštěna obžaloby pro další skutky specifikované v napadeném rozhodnutí. 3. Z podnětu odvolání státního zástupce byl vrchním soudem napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. vrchní soud znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovatelce nově uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč. Pro případ nesplnění peněžitého trestu ve stanovené lhůtě pak byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 4. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazování a z něj vyvozenými skutkovými závěry. Předně uvádí, že ze skutkové věty výroku o vině lze dovodit, že nepostupovala v souladu se svými pracovněprávními povinnostmi. Tato skutečnost však není v žádném případě znakem skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže tuto okolnost přesto obecné soudy zahrnuly mezi znaky skutkové podstaty, které v trestním zákoníku objektivně vyjádřeny nejsou, jedná se o extrémní interpretační svévoli, jež stěžovatelce zjevně přitěžuje. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že odsouzení stěžovatelky je vlastně sankcí za shledané porušení povinností plynoucích jí z pracovněprávního poměru, které však samo o sobě nemůže mít žádnou trestně právní relevanci. Toto svévolné jednání obecných soudů stěžovatelka označuje za nepřípustné směšování roviny soukromoprávní a trestněprávní. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že trestní stíhání proti ní a druhému spoluobžalovanému bylo zahájeno pro 14 dílčích skutků, které měly stejný modus operandi. I přes tuto skutečnost však byla stěžovatelka a druhý obviněný odsouzeni za pouhé tři dílčí útoky. Soudy přitom dostatečně nevysvětlily, v čem se odlišují jednotlivé případy - jednotlivé dílčí útoky - a proč jsou totožná jednání jednou za trestný čin označena a jindy nikoliv (viz zprošťující výrok napadeného rozsudku krajského soudu). Východiskem celého případu je údajně soukromoprávní rovina. Podstata trestné činnosti stěžovatelky má v tomto spojení vyplývat z toho, že plnění poskytnutá společností X, kdy stěžovatelka byla jedinou společnicí této obchodní společnosti, byla jejími odběrateli ve třech (ze čtrnácti) případech označena ex post za nedůvodná, nepotřebná, nemající žádnou hodnotu, to vše za účelem neoprávněného obohacení společnosti X. 5. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že považuje za nepřípustné, aby byla odsouzena za jednání, které nekoresponduje se skutkovou podstatou trestného činu přijetí úplatku. V konečném důsledku totiž trestní odpovědnost stěžovatelky spočívá v tom, jak plnění společnosti X hodnotili její odběratelé, kteří v tomto ovšem nebyli jednotní. Za stěžejní povazuje tu okolnost, že žádný z dotčených subjektů se na společnosti X nedomáhal soukromoprávní cestou navrácení poskytnutého plnění. Z tohoto důvodu má stěžovatelka za to, že bylo k nápravě údajně nežádoucího stavu použito trestněprávních namísto soukromoprávních prostředků. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. 8. K tomu je dále možné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatelka nepřímo dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in