Ústavní soud II.ÚS 3278/24

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel napadá rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 6. 5. 2014 č. j. 067 EX 158/24-48, a věc vrácena soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovém prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Krajský soud v Plzni zrušil rozhodnutí soudního exekutora a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá opět ve stadiu řízení před soudním exekutorem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 993/15 či sp. zn. IV. ÚS 2231/21).

Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele předčasná, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem samostatného ústavního přezkumu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno také podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni povinnost nahradit mu náklady řízení, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, a proto byl taktéž odmítnut.