Ústavní soud II.ÚS 3298/23

Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelky (ač tato žádá, aby z důvodu "zákonného akcesorického vztahu přenesení práv v zastoupení SVČ" byl stěžovatelem i její syn Ladislav Regnard, ten nebyl stranou původního řízení, a proto stěžovatelem býti nemůže) označené jako "Ústavní stížnost." "Žádost o prodloužení lhůty k právnímu doplnění." Návrh doplněný desítkami příloh popisuje různá údajná pochybení orgánů veřejné moci jdoucí až do 70. let minulého století a na ně navázaná porušení základních práv stěžovatelky. Ač podání neobsahuje petit, lze z něj odvodit, že formálně stěžovatelka napadá v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost směřující proti stanovení valorizace jejího důchodu.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda podání splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatelka zpravidla vyzvána k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatelky zjevně není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), zejména není patrno, čeho se stěžovatelka v tomto řízení domáhá a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu). K ústavní stížnosti nebylo doloženo ani napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se stěžovatelce (jednotlivě či společně s Ladislavem Regnardem) dostalo opakovaně v desítkách řízení (za všechny viz usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19). Na tyto výzvy však stěžovatelka (stěžovatelé) nereagovala odstraněním vad a podané ústavní stížnosti musely být odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.

Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelka sice v nadpisu žádá o "prodloužení lhůty", nicméně není vůbec patrno, k čemu by toto prodloužení (a jaké) lhůty mělo sloužit. Stěžovatelka byla v minulosti rovněž mnohokrát poučena o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelům ustanovit zástupce. Navzdory této okolnosti stěžovatelka nevyvinula žádné procesní úsilí k tomu, aby její další ústavní stížnost byla věcně projednatelná. Tzn., například nedoložila, že by vyslyšela dřívější výzvy zdejšího soudu a před podáním návrhu požádala o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.

Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Stejně jako u předchozích podání stejné stěžovatelky (stěžovatelů) se proto z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její návrh soudce zpravodaj jako vadný odmítl.