II.ÚS 331/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 331/06 ze dne 6. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky: Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, se sídlem Bryksova 939/37, Praha 9, zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006 č. j. 5 As 25/2005-63, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva kultury jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2006, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva, a to právo na rovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náboženskou svobodu podle čl. 15 odst. 1 Listiny, čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 odst. 1, 2 ve vztahu k čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zachovávání obřadu podle čl. 16 odst. 1 Listiny, právo na správu svých záležitostí podle čl. 16 odst. 2 Listiny a právo na přijetí účinného opatření pro svobodný výkon kultu podle čl. 4 odst. 1 a čl. 6 písm. a) Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 172/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 25. 6. 2003 č. j. 4499/2003, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2004 č. j. 6 Ca 172/2003-22 žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 5 As 25/2005-63 tak, že tuto stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Dospěl ke stejnému závěru jako městský soud i správní orgány, že stěžovatelka nemá duchovní ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyzvání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 3/2002 Sb.), a nelze jí tudíž přiznat oprávnění k výkonu požadovaného zvláštního práva. Postavení osob odpovědných za vedení sboru a projednávání záležitostí, které podle stěžovatelky je třeba považovat za osoby postavené na úroveň duchovním, nelze podle jeho názoru ztotožňovat s postavením duchovních v církvích a náboženských společnostech, tedy s osobami, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Duchovní ve smyslu uvedeného zákona si musí stěžovatelka jako registrovaná náboženská společnost ustanovit sama, nezávisle na státních orgánech. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům i správním orgánům vytýká, že provedly výklad jejího učení v rozporu s výkladem, jak jej učinil statutární orgán stěžovatelky na podkladě určitých biblických pasáží a vnitřních předpisů stěžovatelky. Sama provádí výklad ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. a pojmu "duchovenská činnost" a poukazuje na to, že výklad jejího učení náleží výlučně jejímu statutárnímu orgánu. Uvádí, že práva mlčenlivosti se nedomáhá pro všechny své členy, nýbrž pouze pro poměrně malý okruh svých členů, a to "starších" neboli "dozorců". Poukazuje na to, že v jejím Základním dokumentu je uvedeno, že nemá třídu duchovních a že v každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. "Starší" nemají postavení duchovních v teologickém smyslu, v organizačně právním smyslu však jde o muže, kteří vykonávají duchovní nebo pastýřskou péči o sbory. Proto je lze právem označit za osoby vykonávající duchovenskou činnost. Jednotliví svědkové Jehovovi by tedy měli mít jistotu, že pokud se "starším" svěří se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a "starší" budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní. Upozorňuje dále na to, že sama není oprávněna pragmaticky měnit svůj "Základní dokument" podle návrhů státních orgánů, když takový výklad není v souladu s jejím učením. Podle ní pojem "duchovního" užívaný v ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. lze legislativně chápat extenzivně jako "osobu vykonávající duchovenskou činnost" ve smyslu § 8 dřívějšího zákona č. 308/1991 Sb. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Nejvyšší správní soud a vedlejší účastník řízení Ministerstvo kultury České republiky. Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že dotčené ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. aplikoval ústavně konformním způsobem. V žádném případě přitom stěžovatelce řešení úpravou jejího Základního dokumentu nenavrhoval, ale vycházel z čl. 16 odst. 2 Listiny, který byl převzat do ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Má za to, že svým rozhodnutím neporušil tvrzená práva stěžovatelky a navrhuje, aby byla její ústavní stížnost zamítnuta. Ministerstvo kultury ve svém podrobném vyjádření k jednotlivým bodům ústavní stížnosti v podstatě uvedlo, že výklad ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. provedený stěžovatelkou není výkladem jazykovým, ale pokusem změnit text daného ustanovení zákona. Podle jejího výkladu by se povinnost zachovávat mlčenlivost nevztahovala na fyzické osoby - duchovní - ale na církev či náboženskou společnost, tedy na právnickou osobu. Vycházeje z registrovaného Základního dokumentu stěžovatelky, okruh osob, které by za náboženskou společnost dané právo vykonávaly, by mohl zahrnovat dokonce i všechny její věřící. Upozornilo na to, že mezi "zvláštní práva" bylo zahrnuto v ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. i oprávnění k výkonu "zachování mlčenlivosti duchovními". S ohledem na nutnost zabránit spekulativnímu využívání tohoto zvláštního práva bylo toto ustanovení vztaženo nejen pouze na duchovní, ale současně byly stanoveny i další podmínky. Ministerstvo je přesvědčeno, že rozhodnutím státních orgánů nebyla ohrožena náboženská svoboda stěžovatelky ani právo na správu jejích záležitostí či jiné ústavní právo; proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Stěžovatelka v replice na podaná vyjádření nad rámec argumentace v ústavní stížnosti uvedla, že na rozdíl od názoru ministerstva má za to, že uznání práva mlčenlivosti úzce souvisí s náboženskou svobodou, a že právo mlčenlivosti se vztahuje jak k fyzickým osobám tak osobám právnickým. Upozorňuje, že se nedomáhá "absolutního" práva mlčenlivosti, ale práva mlčenlivosti pouze pro ty, kteří jsou "staršími" a v mezích, které jsou přiznány jiným srovnatelným subjektům. Na podané ústavní stížnosti setrvává a rozšiřuje ji o porušení čl. 37 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry správních orgánů a soudů a tvrdí, že ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. bylo vyloženo nesprávně. Přitom opakuje stejné argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Jak známo, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu. To však platí jen potud, pokud soudy nebo správní orgány ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že správní orgány a obecné soudy vysloví právní názor (resp. vyloží zákon), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pro posouzení, zda stěžovatelka mohla získat oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., je stěžejní otázkou, zda má duchovní ve smyslu uvedeného zákona. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda se správní soudy s touto základní otázkou, tedy zda stěžovatelka coby náboženská společnost má osoby s postavením duchovních, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Lze totiž přisvědčit názoru stěžovatelky, že rozlišování založené pouze na tom, jaký výraz používají církve a náboženské společnosti pro osoby pověřené duchovní péčí, by bylo bezdůvo