II.ÚS 331/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 331/14 ze dne 25. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele IDEAL-TOUR PRAHA, s. r. o., adresa Freyova 5, 190 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Olšinách 10, 100 00 Praha 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 25 Cdo 1984/2013-242, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 520/2012-210, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. května 2012, č. j. 9 C 218/2007-176, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále bylo porušeno právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tím, že obecné soudy překročily meze stanovené zákony (konkrétně občanským soudním řádem), a konečně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 18. května 2012, č. j. 9 C 218/2007-176, v řízení o zaplacení částky 32.435,50 Kč s příslušenstvím, jehož se žalobce domáhal z titulu náhrady škody za ztracené zavazadlo při zájezdu pořádaném žalovaným (stěžovatelem), rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se v září 2005 účastnil zájezdu do Paříže pořádaného žalovaným a při cestě mezi nástupní a cílovou stanicí se mu ztratila cestovní taška. Dále uvedl, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ústně u vedoucí zájezdu již v okamžiku zjištění ztráty zavazadla a ještě v autobuse sepsal svůj požadavek, což vedoucí zájezdu odmítla podepsat. Po provedeném řízení a po zhodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce prokázal, že řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody podle § 852i odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a jeho nárok je co do základu po právu. 3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 520/2012-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že škoda spočívající ve ztrátě zavazadla, jež žalobci vznikla, je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného dopravit zavazadlo do místa určení, která vyplývá z cestovní smlouvy. Odpovědnost žalovaného jako cestovní kanceláře za škodu podle § 852i odst. 2 obč. zák. je odpovědností za výsledek, s tím, že ke ztrátě zavazadla došlo během doby, kdy přepravu zavazadla zajišťoval podle smlouvy žalovaný, přičemž nebylo prokázáno, že by škodu způsobil žalobce. Je přitom bez významu, zda ztrátu zavazadla zjistil při první či další zastávce autobusu, podstatné je, že ji zjistil ještě během cesty do Paříže. Nárok na náhradu škody uplatnil ústně u vedoucí zájezdu v prekluzívní lhůtě a ta okolnost, že nárok neuplatnil u pojišťovny, nezbavuje žalovanou povinnosti nahradit mu škodu. 4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 25 Cdo 1984/2013-242, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále je o. s. ř.). V souvislosti s přípustností dovolání konstatoval, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž se týkají nesprávnosti skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalovaného ve lhůtě stanovené v § 852i odst. 2 obč. zák. Pokud žalovaný v dovolání namítal, že žalobce během cesty do Paříže pouze oznámil ztrátu zavazadla pracovnici žalovaného a jeho ústní projev nebyl uplatněním nároku na náhradu škody ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 31/2001 a 28 Cdo 2329/2006, přehlíží, že podle skutkových zjištění, z nichž při svém rozhodnutí soudy nižších stupňů vycházely, žalobce v souvislosti se ztrátou zavazadla uplatnil svůj nárok vůči pracovnici žalovaného slovy, že "uplatňuje náhradu škody" a vyhotovil soupis, který zaměstnankyně žalovaného odmítla podepsat nebo převzít, což i ve smyslu uvedených rozhodnutí dovolacího soudu je dostatečné k uplatnění nároku na náhradu škody. II. 5. Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, k němuž mělo dojít postupem obecných soudů. Stěžovatel nejprve v bodě I. na stranách 2 - 32 ústavní stížnosti podrobně rekapituluje okolnosti uplatnění nároku na náhradu škody, popisuje dosavadní průběh řízení včetně protokolů z jednání a konstatuje obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. V části II. na stranách 32 - 36 se pak věnuje samotnému zdůvodnění ústavní stížnosti. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění ohledně uplatnění nároku na náhradu škody jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Podrobně přitom rozebírá a poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků a z nich se podávající rozpory, z nichž dovozuje, že žalobce nárok na náhradu škody neuplatnil, nýbrž u vedoucí zájezdu nahlásil a oznámil toliko ztrátu zavazadla. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 283/2000), která by měla dopadat i na stávající případ. Dále podotýká, že celá věc je zásadně ovlivněna skutečností, že žalobce a i někteří ze svědků působí ve funkcích soudců na Městském soudě v Praze, což v průběhu řízení opakovaně zmiňovali. Obecným soudům dále vytýká, že se nevypořádaly argumentačně a adekvátně se všemi tvrzeními účastníků a důkazy, což s sebou přináší ústavněprávní deficit v podobě tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel rovněž nastoluje otázku předvídatelnosti soudního rozhodování, kdy soudy v téže věci rozhodly na základě totožných skutkových zjištění naprosto odlišným způsobem, ale svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnily. III. 6. Ústavní soud na úvod připomíná svoji judikaturu, podle níž není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). 7. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu, přičemž soudům vytýká extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, které se týkají v podstatě pouze posouzení toho, zda žalobce řádně uplatnil svůj nárok na náhradu škody u žalovaného. Zde se Ústavní soud nemůže nepozastavit nad argumentačními schopnostmi a vůbec přístupem stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, k celému problému. Jde o to, že v ústavní stížnosti se na více než třiceti stranách podrobně a doslovně cituje z protokolů z jednání, popisuje se průběh řízení a obsahy rozhodnutí, a to vše ohledně jediné (nikterak skutkově a právně komplikované) otázky, zda z provedených důkazů vyplývá, zda žalobce vůbec uplatnil svůj nárok na náhradu škody u žalovaného. Navíc se jedná o opakování argumentace uplatňované již v průběhu řízení. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoliv zlehčovat důležitost této otáz