II.ÚS 3361/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3361/15 ze dne 7. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Márii Šinclové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015 č. j. 25 Cdo 2175/2015-223, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2014 č. j. 22 Co 349/2014-184 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 24 C 42/2012-126, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku Sudeckovy dystrofie po sádrové fixaci provedené v Krajské nemocnici Pardubice; proti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému, který je právním nástupcem této nemocnice, podala dne 22. 10. 2012 žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 1 440 000 Kč. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j. 24 C 42/2012-126 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dovodil, že nárok je promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatelka nabyla vědomost o vzniku škody ze zprávy MUDr. Jiřího Schovance ze dne 11. 1. 2010, v níž byl konstatován stabilizovaný stav bez vyhlídky na zlepšení. O osobě odpovědné se dozvěděla již dne 26. 3. 2008 ze zprávy MUDr. Piťhové, která konstatuje, že podkladem obtíží byla sádrová fixace, přičemž stěžovatelka si byla vědoma, kde jí byla aplikována. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 22 Co 349/2014-184 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu škody na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění byl uplatněn po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která uplynula ke dni 11. 1. 2012 a vedlejší účastník tedy úspěšně vznesl námitku promlčení. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2015 č. j. 25 Cdo 2175/2015-223 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, když dovolání neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesvědčí o tom, že by otázky, na jejichž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, byly vyřešeny v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to ani se stěžovatelkou zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 27. 9. 1974 sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že svůj nárok na odškodnění škody na zdraví uplatnila po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která měla uplynout ke dni 11. 1. 2012, a že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka poukazuje na to, že otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a ustálil se na názoru, že tato lhůta počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (kromě určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Dozvědět se o škodě přitom znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterým ji lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že je možné právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. 6. Stěžovatelka poukazuje na to, že při úvaze o tom, kdy se poškozený dověděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (stěžovatelka odkazuje na sub 4. uvedený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky). 7. Stěžovatelka uvádí, že o vzniku škody se dozvěděla až dne 17. 5. 2012, kdy ošetřující lékař na základě průběhu léčby provedl bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění. O subjektu odpovědném za škodu se dozvěděla poprvé až v průběhu soudního řízení dne 1. 10. 2012, kdy jí byla doručena výzva okresního soudu. Až z uvedené výzvy se stěžovatelka dozvěděla, že ačkoli byla ošetřena a následně léčena v Krajské nemocnici Pardubice, tato za škodu neodpovídá, neboť Krajská nemocnice Pardubice byla ke dni 30. 9. 2008 zrušena a v souladu s ustanovením § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, přešly její práva a závazky na Pardubický kraj. 8. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když počátek běhu promlčecí lhůty stanovily již k datu 11. 1. 2012, neboť vědomost stěžovatelky ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku pouze presumovaly. Stěžovatelka se však ani nemohla dozvědět o tom, že v jejím případě ke škodě vůbec došlo, neboť její zdravotní stav nebyl do roku 2012 stabilizován a v průběhu celého roku neustále podstupovala různá lékařská vyšetření. 9. Stěžovatelka je přesvědčena, že nedošlo k promlčení jejích nároků. Stěžovatelka dále namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud se vůbec nezabývaly tím, že námitka promlčení byla zcela zřejmě uplatněna v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. 10. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že nedošlo k promlčení jejích nároků, neboť jako pacientka nebyla obeznámena s konkrétními okolnostmi a právními skutečnostmi zániku původní nemocnice a toho, kdo je jejím právním nástupcem. Námitkami stěžovatelky o tom, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se obecné soudy nezabývaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 13. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mo