II.ÚS 3384/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3384/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Sosnovce, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 As 313/2017-31, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. 46 A 84/2015-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 7. 2015, č. j. 100574/2015/KUSK. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Benešov (dále též jen "městský úřad") ze dne 29. 4. 2015, č. j. MUBN/29544/2014/OKT a bylo zastaveno exekuční řízení k vymožení povinnosti uložené Ing. arch. Zdeňku Ouředníčkovi, sousedovi stěžovatele, rozhodnutím téhož městského úřadu ze dne 15. 9. 2010, č. j. MUBN/58877/2010/PO, jež bylo vydáno v řízení podle ustanovení § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tj. povinnosti obnovit pokojný stav tím, že Ing. arch Zdeněk Ouředníček nebude zaznamenávat život stěžovatele a jeho rodiny na jakýkoliv kamerový záznam. V nyní projednávaném případě je podstatné, že v otázce oprávněnosti používání kamer umístěných na domě Ing. arch Zdeňka Ouředníka, tedy v otázce, která byla rovněž předmětem řízení před správním orgánem probíhajícího podle ustanovení § 5 občanského zákoníku, Okresní soud v Benešově zamítl žalobu stěžovatele a rozhodl (srov. rozsudek ze dne 2. 5. 2014, č. j. 14 C 290/2013-167), že nejsou dány důvody k poskytnutí ochrany vůči (sousedem prováděnému) pořizování kamerových záznamů. Uvedené rozhodnutí nalézacího soudu bylo jako věcně správné potvrzeno rovněž rozsudkem Krajského soudu v Praze (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 328/2014-214). 3. Podstata nyní posuzovaného případu stojí na posouzení procesní otázky, zda je odvolací správní orgán oprávněn bez dalšího ve smyslu ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu zastavit řízení (v nyní projednávaném případě se jednalo o exekuční správní řízení), tedy rozhodnout bez nutnosti vypořádat se s odvolacími námitkami směřujícími proti zákonnosti nebo správnosti rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí. Řečeno jinak, zda je odvolací správní orgán, který rozhodne o zastavení řízení podle § 90 odst. 4 správního řádu, povinen vypořádat rovněž námitky, které nesouvisí s důvody zastavení řízení. V nyní posuzovaném případě stěžovatel mj. poukazuje na svou odvolací námitku, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se správním řádem v době, kdy exekuční řízení bylo usnesením městského úřadu ze dne 1. 12. 2014 přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele proti výše citovanému civilnímu rozsudku Krajského soudu v Praze. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. 5. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem odvolacího správního orgánu, jehož stanovisko krajský soud shrnul následovně: "[E]xekuční správní orgán je povinen kdykoliv v průběhu exekučního řízení posuzovat vykonatelnost exekučního titulu a oprávněnost žadatele o exekuci. Vykonatelnost rozhodnutí o obnovení pokojného stavu podle § 5 občanského zákoníku přitom závisí na tom, zda některý z účastníků požádá soud o rozhodnutí o existenci uplatňovaného subjektivního práva. Z povahy věci pak [...] rozhodnutí správního orgánu pozbývá účinnosti vykonatelným rozhodnutím soudu, pokud je předmětem obou rozhodnutí stejné subjektivní právo. V řízení před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 14 C 290/2013 soud posuzoval oprávněnost používání kamer umístěných na domě povinného a dospěl k závěru, že důvody pro poskytnutí ochrany žalobci [tj. stěžovateli] dány nejsou. Rozhodnutí o obnovení pokojného stavu jako předběžné opatření svého druhu vedle tohoto rozsudku nemůže obstát, a proto ode dne nabytí právní moci (15. 9. 2014) rozsudku exekuční titul pozbyl účinnosti a vykonatelnosti. To je přitom důvodem pro zastavení exekuce ve smyslu § 66 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 115 písm. g) správního řádu." Krajský soud dovodil, že vzhledem ke splnění podmínek pro zastavení řízení je odvolací správní orgán oprávněn zastavit řízení bez dalšího, tj. aniž by reagoval na všechny odvolací námitky. 6. Uvedené rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, v níž uvedl, že krajský soud vyhodnotil oprávnění odvolacího správního orgánu k zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu nesprávně. Stěžovatel zdůraznil nutnost vypořádat se s odvolacími námitkami směřujícími proti zákonnosti nebo správnosti rozhodnutí prvního stupně. Nejvyšší správní soud však námitce stěžovatele nepřisvědčil a potvrdil závěr krajského soudu, že odvolací správní orgán má v případě rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu toliko povinnost odpovídajícím způsobem odůvodnit, že nastaly podmínky pro zastavení řízení, kteréžto povinnosti odvolací správní orgán v nyní posuzovaném případě dostál. 7. Obdobné námitky stěžovatel opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že ze strany odvolacího správního orgánu i obecných soudů došlo k pochybení, pokud nezohlednily jeho námitky prezentované v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tímto svým postupem tak dle názoru stěžovatele v konečném důsledku porušily jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, ani odvolacího správního orgánu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "b