II.ÚS 3386/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3386/13 ze dne 22. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Petra Beránka a 2) Zuzany Beránkové, zastoupených JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2013, č. j. 5 C 19/2013-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy a dále právo zaručující rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti uvádějí, že byli zkráceni na svých základních právech tím, že a) jim nebylo umožněno, přes omluvu a žádost o odročení, účastnit se osobně ústního jednání ve věci a hájit tak své zájmy, čímž byli oproti druhé straně znevýhodněni, b) že bylo rozhodnuto na základě extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním a vyvozenými právními závěry. V řízení před soudem prvního stupně, v němž stěžovatelé vystupovali jako žalobci, soud rozhodl tak, že jejich žalobu o zaplacení částky 6 108,- Kč s poplatkem z prodlení zamítl. Stěžovatelé žalobou uplatněný nárok odvíjejí z nájemního vztahu mezi nimi a žalovanou, když vlastnické právo k nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 18. 6. 2004 a vstoupili tedy do práv a povinností předchozího vlastníka nemovitosti, jakožto pronajímatele. Stěžovatelé (jakožto pronajímatelé) jednostranně zvýšili nájemkyni (žalované) měsíční nájemné z dosavadní částky 5 254,- Kč na 11 362,- Kč, počínaje měsícem lednem 2010. Nájemní vztah byl dohodou ukončen k 31. 1. 2010. Žalovaná však za měsíc leden uhradila pouze nájemné v původní výši 5 254,- Kč. Nedoplatek na nájemném je pak předmětem žaloby. Stěžovatelé brojí proti postupu soudu prvního stupně, který nařídil jednání a ačkoli se stěžovatelé telefonicky omluvili a požádali o odročení jednání (hospitalizace právního zástupce, pracovní důvody stěžovatelů) jednání proběhlo bez jejich účasti, resp. i bez účasti jejich právního zástupce, když na tomto jednání došlo k zamítnutí jejich žaloby. Důvodem zamítnutí žaloby soudem byla námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná. Stěžovatelé nesouhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně, který po zjištění, že splatnost nájemného nebyla v nájemní smlouvě zcela jednoznačně sjednána, nesprávně dovodil okamžik splatnosti nájemného podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), když v takovém případě vyvolá splatnost věřitel výzvou k plnění a dlužník je povinen plnit první den poté, kdy byl o plnění požádán. Stěžovatelé však zaujímají odlišný právní názor, a to, že je třeba aplikovat § 671 odst. 2 obč. zákoníku jako speciální úpravu, která stanoví, že nebylo-li dohodnuto jinak, platí se nájemné měsíčně pozadu. Z toho dovozují, že splatnost nájemného nastala ke dni 31. 1. 2010 a že se tedy žalovaná dnem 1. 2. 2010 dostala do prodlení a stěžovatelé mohli od tohoto okamžiku poprvé uplatnit svůj nárok u soudu a od této doby začala běžet tříletá promlčecí lhůta. Pokud tedy podali žalobu 25. 1. 2013, byl jejich nárok u soudu uplatněn včas a nemohlo dojít k promlčení. II. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými subjekty, kteří jsou řádně zastoupeni, se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Poslední věta tohoto ustanovení pak stanoví, že totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2. Podle § 202 odst. 2 věty první před středníkem občanského soudního řádu není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož základě mohou být zrušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Zrušení takových rozhodnutí je pak nejen v zájmu účastníků řízení, ale i v zájmu veřejném, proto jsou tato rozhodnutí zrušována vždy bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu je skutečnost, že účastníku řízení byla v důsledku nesprávného postupu soudu odňata možnost před soudem jednat a bránit tak v řízení svá práva. A právě tyto námitky proti napadenému rozhodnutí uplatňují stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, když uvádějí, že byli předvolání k ústnímu jednání na den 21. 8. 2013, přičemž se předem telefonicky omluvili a požádali o odročení jednání, a to z důvodu hospitalizace právního zástupce a pracovních důvodů stěžovatelů. Soud však řízení neodročil, jednání se konalo bez jejich účasti, o čemž se dozvěděli až z rozsudku, kterým byla jejich žaloba zamítnuta. Tím jim bylo znemožněno účastnit se osobně ústního jednání ve věci, hájit své zájmy, čímž byli oproti druhé straně znevýhodněni. Z ústavní stížnosti, ani z nalézacího spisu Obvodního soudu pro Prahu-západ, který si Ústavní soud vyžádal, však nikterak nevyplývá, že by stěžovatelé napadli předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně, o jehož existenci se dle svého tvrzení dozvěděli až doručením rozsudku jejich právnímu zástupci dne 7. 9. 2013, žalobou pro zmatečnost. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a jejich ústavní stížnost shledal jako celek podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustnou (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 379/06, III. ÚS 3893/13). III. I za situace, kdy by Ústavní soud zvolil pro stěžovatele příznivější postup a dovodil nepřípustnost ústavní stížnosti jen v části, v níž brojí proti tomu, že se nemohli účastnit jednání u soudu prvního stupně, dospěl by k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní r