Ústavní soud II.ÚS 3397/24

Stěžovatelka vystupovala jako povinná v exekučním řízení a byla přesvědčena, že již vše splatila, a proto podala návrh na zastavení exekuce. Tento návrh soudní exekutor posoudil jako nedůvodný a postoupil jej Okresnímu soudu v Táboře, který svým usnesením č. j. 4 Nc 5137/2008-214 z 2. 4. 2024 exekuci zastavil co do částek 24 078,68 Kč (pohledávka vedlejší účastnice) a 18 391,79 Kč (náklady exekuce). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, jelikož měla za to, že exekuce měla být zastavena zcela. Poté okresní soud vydal doplňující usnesení č. j. 4 Nc 5137/2008-234 z 13. 6. 2024, které rozšířilo původní usnesení o výrok II, kterým okresní soud návrh na zastavení exekuce co do částky 6 123,16 Kč zamítl. I proti tomuto doplňujícímu usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, opět proto, že podle ní měla být exekuce zastavena zcela.

Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání proti původnímu usnesení okresního soudu odmítl usnesením č. j. 15 Co 179/2024-272 z 25. 9. 2024, a to s odůvodněním, že jej podala osoba k tomu neoprávněná. Stěžovatelce totiž nevznikla žádná újma.

V řízení o odvolání proti doplňujícímu usnesení krajský soud rozhodl usnesením č. j. 15 Co 180/2024-275 z 25. 9. 2024 tak, že zrušil doplňující výrok II, kterým byl zamítnut návrh na zastavení exekuce co do částky 6 123,16 Kč, a řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud je exekuce skončena vymožením, k čemuž došlo 16. 4. 2024, nelze již rozhodnout o jejím zastavení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud napadeným usnesením o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce porušil její právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje v nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, odepření přístupu ke spravedlnosti a absenci právní ochrany.

Stěžovatelka nejprve upozorňuje na judikaturu zejména Nejvyššího soudu, podle které je nemožnost zastavit již vymoženou exekuci pouze obecným pravidlem, z něhož existují výjimky. Stěžovatelka je přesvědčena, že její situace, kdy exekuce skončila vymožením dříve, než soud stihl rozhodnout o jejím zastavení, by měla být takovou výjimkou, ačkoli se liší od případů v judikatuře. Dále stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím krajského soudu jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti, protože se nedozvěděla, jestli byly podmínky zastavení exekuce splněny a jestli bylo vymoženo jen to, co vyplývalo z exekučního titulu. Zdůrazňuje, že již nemá žádné prostředky ochrany.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na úvod připomíná, že ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.

V nyní řešené věci stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Požaduje totiž přezkum rozhodnutí ve věci, kde sporné částky činí 6 123,16 Kč. V bagatelních věcech je však přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 z 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 z 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Ústavní soud dále připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 již citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Žádné z výše popsaných okolností přitom Ústavní soud nezjistil a sama stěžovatelka je ani netvrdí.

Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.