II.ÚS 3413/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3413/10 ze dne 30. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. A. K., Ing. A. K., V. K. a J. K., zastoupeni Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, č. j. 15 Co 751/2008-143 ze dne 15. 1. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do jejich práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele, které zaručuje čl. 30 odst. 1 Listiny. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "krajský soud"), č. j. 15 Co 751/2008-143 ze dne 15. 1. 2009 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále též "okresní soud") č. j. 5 C 336/2005-99 ze dne 27. 6. 2008, jímž soud ve výroku I. až IV. zamítl nároky jednotlivých stěžovatelů, spočívající v jednorázovém nároku na náhradu škody a dalších nároků na měsíční náhrady škody (dávky výživného), specifikované v tomto rozsudku, ve výroku V. nalézací soud rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit státu na zálohovaném znalečném částku 5.217,70 Kč a ve výroku VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V předmětném řízení se stěžovatelé domáhali po žalované, České kanceláři pojistitelů (před záměnou účastníků, která proběhla usnesením ze dne 27. 12. 2007, po České pojišťovně a. s.), zaplacení celkové částky 3.204.671,- Kč s příslušenstvím z titulu pojištění odpovědnosti provozu motorového vozidla. Dle skutkových tvrzení utrpěl Ing. arch. V. K., manžel první stěžovatelky a otec zbývajících stěžovatelů, dne 10. 10. 1996 v katastru obce Planá nad Lužnicí, v areálu provozovny pily Pasák, zranění provozem motorového vozidla - bočního vysokozdvižného nakladače značky MB 63B, jemuž na místě podlehl. Stěžovatelé sice úspěšně uplatnili své nároky na náhradu škody pozůstalým soudní cestou proti povinnému subjektu, kterým byla společnost Pasák, spol. s r. o., později přejmenovaná na JIBRA, s. r. o., nicméně jmenovaná společnost na podkladě pravomocných rozhodnutí přiznávajících stěžovatelům nárok na náhradu škody ničeho dobrovolně neuhradila a ani průběh nařízené exekuce nesvědčil o tom, že dojde k jejich uspokojení. Stěžovatelé se proto se svým nárokem obrátili na Českou pojišťovnu a. s., aby jim pravomocně přiznanou náhradu škody vyplatila za povinného z titulu pojištění odpovědnosti provozu motorového vozidla, kterým byla škoda způsobena. Okresní soud v Táboře po provedeném dokazování žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že nebylo dostatečně zjištěno, jakým způsobem došlo ke zranění Ing. arch. V. K., nebylo tudíž jednoznačně prokázáno, že škoda na zdraví byla způsobena provozem dopravního prostředku podle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nalézací soud tak setrval na závěrech, které zastával již dříve v řízení sp. zn. 5 C 88/98, vedeném stěžovateli proti společnosti JIBRA s. r. o., a které vyjádřil především v mezitímním rozsudku č. j. 5 C 88/98-57 ze dne 4. 4. 2000, v němž shledal odpovědnost žalované organizace za škodu způsobenou provozní činností dle § 420a občanského zákoníku. V této návaznosti soud dále konstatoval nemožnost uplatnit přímý nárok proti České pojišťovně, a. s., podle ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění rozhodném, neboť v době smrtelného úrazu Ing. K. neměla jmenovaná společnost sjednáno u České pojišťovny, a. s., pojištění odpovědnosti z provozní činnost podle § 420a občanského zákoníku. Nevznikl-li přímý nárok proti České pojišťovně, a. s., nemohla pak tato povinnost přejít na Českou kancelář pojistitelů podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění rozhodném. Krajský soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, byť z poněkud jiných důvodů. Podle jeho názoru, i kdyby bylo v daném případě prokázáno, že zranění Ing. K. způsobil provoz vysokozdvižného nakladače, nelze odpovědnost společnosti JIBRA, s. r. o., za škodu s ohledem na zjištěné okolnosti úrazového děje posuzovat podle ustanovení § 427 občanského zákoníku. Odvolací soud připomněl soudní praxi, konkrétně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3125/2005 ze dne 27. 9. 2006, která v případě škod způsobených motorovými pracovními stroji stojí na stanovisku, že pracovní stroj má povahu motorového vozidla jen v případě, kdy je vlastní motorickou silou přemísťován z jednoho místa na druhé, naopak při jeho využití k činnostem, ke kterým slouží, funkci dopravního prostředku neplní. V projednávané věci se událost, jež vedla ke smrtelnému zranění Ing. K., odehrála uvnitř areálu pily při manipulaci nakladače se zbožím, tedy v době, kdy stroj vyvíjel pracovní činnost a neplnil funkci dopravního prostředku. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé posléze dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3344/2009-180 ze dne 8. 9. 2010 odmítl jako nepřípustné. Předloženou ústavní stížnost stěžovatelé směřují pouze do rozhodnutí krajského soudu, přičemž v ní poukazují na jednotlivá pochybení soudu, která měla vést k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Za současné citace judikatury Ústavního soudu stěžovatelé dovozují porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který nastolil otázku druhu pohybu bočního vysokozdvižného nakladače, tedy zda se v rozhodné době jednalo o pracovní činnost nebo o přesun stroje, až v samotném rozhodnutí, aniž se touto otázkou řádně zabýval v průběhu dokazování. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud nedostál své povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jestliže je nepoučil o tom, jaké skutečnosti považuje za stěžejní pro své rozhodnutí, čímž stěžovatelům znemožnil se k těmto skutečnostem vyjádřit, doplnit svá skutková tvrzení či důkazy. Stěžovatelé projevují nesouhlas se závěry přijatými krajským soudem ohledně druhu pohybu nakladače, podle stěžovatelů z důkazů, které měl soud k dispozici, jež však neprovedl nebo je neprovedl dostatečně pečlivě, je zcela evidentní, že ke zranění Ing. K. došlo v momentě, kdy nakladač odjížděl z místa nakládky, jednalo se tedy o provoz motorového vozidla ve smyslu § 427 občanského zákoníku. Ve výsledku odvolací soud svým postupem údajně zapříčinil i to, že se stěžovatelé nedovolali svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele, zaručeného čl. 30 odst. 1 Listiny. Konečně, postupem obecných soudů bylo porušeno i jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, jelikož žalobu podali v roce 2005 a teprve 27. 6. 2008 ve věci prvoinstanční soud rozhodl. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na zásah do svého základního práva garantovaného čl. 36 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku vydání překvapivého rozhodnutí, resp. opomenutí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o.s ř. S přihlédnutím k okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností neshledal Ústavní soud v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS