Ústavní soud II.ÚS 3461/23

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadenými usneseními bylo rozhodnuto, že předseda senátu a přísedící ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2022 nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.

Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutí, jímž nebyla věc meritorně ukončena. Obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany (viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2893/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak Ústavní soud konstatoval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (57/2023 Sb.), "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná". Vzhledem k tomu, jaká rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, lze doplnit, že uvedený závěr je možno vztáhnout i na rozhodování o nevyloučení přísedících v trestní věci.

Ačkoliv stěžovatelka již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, trestní řízení v její věci dosud pravomocně skončeno nebylo, resp. opak netvrdila a nedoložila. Nynější rozhodnutí Ústavního soudu přitom stěžovatelku nijak neomezuje v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Bude-li mít za to, že pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno podjatými členy senátu, nebude jí nic bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí po vyčerpání opravných prostředků podala novou ústavní stížnost.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.