II.ÚS 3465/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3465/18 ze dne 13. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. T., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, směřující proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 2 KZN 156/2018, rozhodnutí Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 3 ZN 193/2018, a "postupu" Policie České republiky, obvodní oddělení Řevnice, za účasti Krajského státní zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha - západ a Policie České republiky, obvodní oddělení Řevnice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka ze stejných důvodů napadá rovněž postup Policie České republiky, obvodního oddělení Řevnice. Jak ovšem vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka ve skutečnosti brojí toliko proti oznámení (rozhodnutí) ze dne 23. 4. 2018, č. j. KRPS-124989-3/PŘ-2018, jímž byl příslušný správní orgán po provedeném policejním šetření informován o spáchání přestupku. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dne 20. 4. 2018 podala stěžovatelka Policii České republiky, obvodní oddělení Řevnice, trestní oznámení, v němž byly podrobně popsány skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu porušování domovní svobody, jehož se měl téhož dne dopustit v místě stěžovatelčina bydliště podezřelý T. Š. Policejní orgán uvedený skutek od počátku šetřil jako podezření z přestupku, přičemž věc dne 23. 4. 2018 podle ustanovení § 74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky") oznámil po provedeném šetření Městskému úřadu Černošice, Odbor přestupků. Stěžovatelka se s uvedeným rozhodnutím neztotožnila a požádala ve smyslu ustanovení § 157a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") o přezkoumání postupu policejního orgánu. O této žádosti bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresního státního zastupitelství Praha - západ (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které však v postupu policejního orgánu neshledalo žádné závady. Stěžovatelka se s tímto závěrem nesmířila a dne 3. 7. 2018 se obrátila se svým podnětem na Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), jež podání posoudilo coby podnět k výkonu dohledu ve smyslu ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Krajské státní zastupitelství v prvé řadě uvedlo, že okresní státní zastupitelství nemělo věc posuzovat podle ustanovení § 157a odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci nebylo konáno trestní řízení (věc byla od počátku prošetřována jako přestupek), současně však připustilo, že okresní státní zastupitelství mohlo věc přezkoumat z hlediska, zda je dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu a zda je nutno ve věci konat prověřování podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství po přezkoumání spisového materiálu závěry policejního orgánu a okresního státního zastupitelství potvrdilo, přičemž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedlo, že policejní orgán provedl ve věci řádné šetření, z něhož vyplynul zcela odůvodněný právní závěr, že předmětný skutek má být posuzován jako podezření z přestupku. 3. Stěžovatelka však nadále setrvává na svém předchozím stanovisku, že věc měla být právně kvalifikována jako trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka stížnost odůvodňuje odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017). Domáhat se úspěšně zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, tj. Policie České republiky a státních zastupitelství, proto v posuzovaném případě není možné. 7. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další přezkumné instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak vyplývá z výše předestřeného, nyní projednávaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr a Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela konformní. 8. V nyní projednávané věci bylo protiprávní chování, jehož se měl dopustit podezřelý T. Š., od počátku vyšetřováno jako přestupek. Právní rámec postupu vyšetřujícího policejního orgánu tedy byl dán zákonem o odpovědnosti za přestupky, z nějž plyne (ustanovení § 73), že má-li orgán Policie České republiky důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, a není-li sám příslušný k jeho projednání, oznámí tuto skutečnost bez zbytečného odkladu příslušnému správnímu orgánu. V oznámení uvede zejména, kdo je podezřelým z přestupku, pokud je mu znám, popis skutku, ve kterém je přestupek spatřován, místo a čas, kdy měl být přestupek spáchán, zákonné ustanovení obsahující skutkovou podsta