II.ÚS 3480/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3480/20 ze dne 12. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Znojmo, právně zastoupeného Mgr. Lucií Změlíkovou, advokátkou se sídlem Mariánské nám. 965/6, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2020 č. j. 16 Co 31/2020-481 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2019 č. j. 23 P 104/2014-418, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodovaly ve věci výživného, styku a zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele, jenž se v současnosti nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, k jeho dvěma nezletilým dětem. Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 2. 8. 2012 č. j. 23 Nc 109/2011-97 rozhodl tak, že nezletilé děti se svěřují do výchovy matky (výrok I), stanovil výši výživného a výši nedoplatku stěžovatele na výživném (výrok II), zbavil stěžovatele rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. 16 Co 104/2018-232 tento rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích II, III a IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 3. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilých výživným ve výši 1 625 Kč měsíčně na každého z nezletilých za dobu od 19. 2. 2011 do 28. 2. 2012, částkou 1 000 Kč měsíčně na každého z nezletilých za dobu od 1. 3. 2012 do 31. 8. 2018 a částkou ve výši 1 500 Kč na každého z nezletilých za dobu od 1. 9. 2018, přičemž stanovil, že nedoplatek stěžovatele na výživném činí za období od 9. 2. 2011 do 30. 9. 2019 na každého z nezletilých 89 542 Kč (výrok I). Dále městský soud pozastavil rodičovskou odpovědnost stěžovatele vyjma práva stěžovatele na pravidelnou informaci o dětech (výrok II), uložil matce nezletilých povinnost poskytovat stěžovateli informace o nezletilých v tam stanoveném rozsahu a frekvenci (výrok III), zamítl návrh stěžovatele na úpravu osobního styku s nezletilými (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). 4. Městský soud provedl ve věci relativně rozsáhlé dokazování a zjistil, že nezletilé děti jsou od narození v péči matky, jež o ně řádně pečuje. Nezletilé děti svého otce (stěžovatele) neznají a nemají k němu vytvořen citový vztah, neboť drtivou část jejich života strávil buď ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo na útěku. Městský soud rovněž zjistil, že stěžovatel má relativně bohatou trestní minulost. V roce 1998 byl pravomocně shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy a v roce 2012 byl pravomocně shledán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění; za posledně jmenovaný trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, který stěžovatel v současnosti vykonává. Oba trestné činy byly namířeny vůči příslušníkům stěžovatelovy rodiny - trestného činu vraždy se dopustil na matce a babičce své již zletilé dcery, trestného činu znásilnění se dopustil na sestře matky nezletilých dětí. Zaprvé, na základě provedených důkazů městský soud rozhodl, že stěžovatelův dlouholetý výkon trestu odnětí svobody je překážkou, skrze kterou stěžovatel nemůže realizovat svou rodičovskou odpovědnost vůči dětem, pročež je namístě, aby byla pozastavena. Zadruhé, městský soud stanovil matce povinnost poskytovat stěžovateli informace o nezletilých. Zatřetí, městský soud pod vlivem shora uvedených skutečnosti zamítl návrh stěžovatele na stanovení osobního styku s nezletilými dětmi. V souladu s názorem kolizního opatrovníka nezletilých a intervenujícího státního zástupce totiž dospěl k závěru, že osobní styk stěžovatele s nezletilými by byl v příkrém rozporu s jejich nejlepším zájmem, jelikož nezletilí stěžovatele vůbec neznají, nemají k němu vytvořenu žádnou citovou vazbu a v současnosti ani nemají povědomí o povaze jeho trestní činnosti (zejm. o tom, že znásilnil jejich tetu, s níž se pravidelně stýkají). Dle soudu proto není vhodné, aby nezletilí byli přiváděni do prostor věznice za účelem styku se stěžovatelem. Začtvrté, městský soud rozhodl o výši výživného, které je stěžovatel povinen platit, a výši nedoplatku na výživném. Při výpočtu soud vycházel z hypotetického příjmu, který by stěžovatel mohl dosahovat, pokud by se v důsledku své trestní činnosti nepřipravil o možnost dosahovat běžné výdělky (v rozhodné době cca 13 000 až 18 000 Kč měsíčně). Dle soudu totiž nelze klást k tíži nezletilých, že stěžovatel se v důsledku své trestné činnosti o tuto možnost připravil a ve výkonu trestu odnětí svobody není s to dosahovat příjmy, které dosahoval předtím. 5. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil a pouze ve výroku I. odst. 2 jej změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 19. 2. 2011 do 31. 8. 2020 činí pro každého z nezletilých 93 202 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zaprvé, krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového soudu o výši výživného a nedoplatku na výživném (odlišně posoudil pouze to, zda má být částka na pořízení tabletu pro nezletilé započtena na dluh stěžovatele na výživném). Naopak se neztotožnil s názorem stěžovatele, že pro stanovení výše výživného a potažmo výše nedoplatku na výživném má být vycházeno z jeho skutečných příjmů, které dosahuje ve výkonu trestu odnětí svobody, nikoli z příjmů hypotetických, které by mohl dosahovat na svobodě. Dle krajského soudu nemůže jít k tíži nezletilých, že stěžovatelovy výdělkové možnosti jsou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody značně sníženy, pročež je nutno vycházet z hypotetického, nikoli reálného příjmu stěžovatele (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku). Zadruhé, k pozastavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele uvedl, že k tomuto rozhodnutí lze přikročit tehdy, brání-li rodiči ve výkonu rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že pozastavení rodičovské odpovědnosti je v souladu se zájmy dítěte (§ 869 odst. 1 občanského zákoníku). Dle krajského soudu byly v nyní posuzované věci obě podmínky naplněny. Zatřetí, krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že na jeho věc bez dalšího dopadají závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 145/86 SbNU 455), pročež by mu měl být umožněn osobní styk s nezletilými. Byť se soud ztotožnil s názorem, že citové vazby mezi odloučenými rodiči a dětmi je třeba zachovávat a nezpřetrhat, a to i tehdy, nachází-li se rodič ve výkonu trestu odnětí svobody, uvedl, že stěžovatelova situace je zcela odlišná. Mezi stěžovatelem a nezletilými totiž v současnosti neexistují žádné citové vazby ani vztah a s ohledem na okolnosti případu je v zájmu nezletilých, aby stěžovatel v současnosti zasahoval do jejich života co nejméně. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí městského a krajského soudu a namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu rodiny a rodičovských práv (čl. 32 odst. 4 Listiny), spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Zaprvé, stěžovatel brojí proti postupu soudů při úpravě styku s nezletilými dětmi. Má za to, že obecné soudy se bez respektu k právu nezletilých dětí na styk s oběma rodiči omezily na konstatování, že styk není v jejich zájmu, aniž by dále zkoumaly jiné alternativy styku s nezletilými, např. telefonický kontakt nebo dopisování. Soudy obou stupňů odůvodnily svá rozhodnutí tím, že děti ho neznají a nemají k němu vytvořenu žádnou citovou vazbu, čímž mu však současně odebraly možnost vztah s nezletilými dětmi navázat. V této souvislosti opětovně poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 22/17, podle něhož by výkon trestu odnětí svobody neměl být bez dalšího důvodem pro upření přímého styku s nezletilými, tím spíše by neměl být upírán alespoň styk nepřímý. Zadruhé, stěžovatel brojí proti uložení povinnosti hradit výživné v částce 1 500 Kč měsíčně na každé z nezletilých dětí od 1. 9. 2018. Podle stěžovatele jde o částku, která je pro něho likvidační. Soudy pochybily, pokud u stěžovatele, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a obje