II.ÚS 3505/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019 N 103/94 SbNU 256 Extradice cizince - k souběhu extradičního a azylového řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti V. S. K., t. č. Vazební věznice Brno-Bohunice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. října 2018 č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115, za účasti ministra spravedlnosti jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a rekapitulace skutkového stavu 1. Stěžovatel je občanem Ruské federace a v současné době se nachází v předběžné vazbě ve Vazební věznici Brno-Bohunice. Předmětem stěžovatelovy ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s rozhodnutím ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele do Ruské federace a namítaný nesoulad tohoto rozhodnutí s ústavně garantovanými právy, především s právem na azyl a právem na spravedlivý proces. 2. V roce 2011 vstoupil stěžovatel na území Evropské unie (dále též jen "EU"), přičemž se postupně zdržoval v Litevské republice, v České republice a v Chorvatské republice. Dne 12. 10. 2012 vydal okresní soud Verkh-Isetskiy, město Jekatěrinburg, Ruská federace, mezinárodní zatýkací rozkaz k trestnímu stíhání stěžovatele pro spáchání zvlášť závažných zločinů označených jako pokus trestného činu vraždy, vydírání, podvodu spáchaného dvěma skutky a legalizace (praní) peněz nebo jiného majetku nabytého osobou spácháním zločinu podle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace. Na základě uvedeného mezinárodního zatýkacího rozkazu byl stěžovatel dne 1. 7. 2013 zadržen a uvězněn na území Chorvatské republiky. Během dvou let a sedmi měsíců, které stěžovatel strávil ve vazbě na chorvatském území, však Chorvatská republika nevyhověla žádosti Ruské federace o vydání stěžovatele. 3. V září 2013 podal stěžovatel v Chorvatské republice žádost o udělení mezinárodní ochrany (24. 9. 2013). Ta byla zamítnuta jak ve správním řízení (11. 4. 2014), tak i v následném soudním přezkumu (15. 10. 2014). V prosinci 2014 se stěžovatel dozvěděl o smrti svého bratra na území Ruské federace a krátce poté (29. 12. 2014) podal v Chorvatské republice druhou žádost o mezinárodní ochranu. Jeho opakovaná žádost byla rovněž zamítnuta (3. 2. 2015) a tento závěr byl následně aprobován správním soudem (27. 8. 2015). 4. V mezidobí vydal Městský soud v Brně dne 15. 4. 2015 evropský zatýkací rozkaz, v němž požádal Chorvatskou republiku o předání stěžovatele do České republiky za účelem trestního stíhání pro spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhého zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud v Zagrebu rozhodl dne 17. 6. 2015 o předání stěžovatele z Chorvatské republiky do České republiky; ten se svým předáním souhlasil. K předání došlo dne 15. 2. 2016 a následujícího dne byl stěžovatel v České republice vzat do vazby. 5. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně uvedené trestní stíhání usnesením ze dne 29. 4. 2014 zastavila z důvodu § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, tedy z důvodu, že skutek nebyl trestným činem. Po nabytí právní moci tohoto usnesení byl stěžovatel dne 5. 5. 2015 propuštěn z vyšetřovací vazby. Vzhledem ke skutečnosti, že v databázi Interpolu bylo po stěžovateli stále vyhlášeno pátrání ze strany Ruské federace, byl stěžovatel téhož dne, bezprostředně po propuštění z vyšetřovací vazby, opět zadržen a vzat do předběžné vazby za účelem vedení řízení o jeho vydání do Ruské federace. Generální prokuratura Ruské federace totiž požádala o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání podle Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.; dále jen "Evropská úmluva o vydávání") dopisem ze dne 25. 5. 2016, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 1. 6. 2016. 6. Jelikož se stěžovatel v předávacím řízení vedeném v Chorvatské republice nevzdal práva na uplatnění zásady speciality, bylo nezbytné podle § 91 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen "ZMJS") vyžádat souhlas Chorvatské republiky s jeho vydáním z České republiky do Ruské federace na základě čl. 15 Evropské úmluvy o vydávání. Ministr spravedlnosti Chorvatské republiky vyslovil souhlas s reextradicí stěžovatele rozhodnutím ze dne 10. 10. 2017. 7. Po zahájení předběžného šetření podle § 92 odst. 1 ZMJS podal stěžovatel dne 28. 12. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o azylu"). 8. V kontextu dříve podaných stěžovatelových žádostí vyhodnotilo Ministerstvo vnitra, že příslušnou k posouzení žádosti stěžovatele je Chorvatská republika, a to na základě čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 31-59; dále jen "nařízení Dublin III"). Chorvatská republika měla za těchto okolností podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III povinnost přijmout stěžovatele zpět na své území a posoudit nebo dokončit posouzení jeho žádosti. 9. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra požádal dne 23. 1. 2018 Chorvatskou republiku o přijetí stěžovatele zpět na chorvatské území a o následné posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra Chorvatské republiky dopisem ze dne 30. 1. 2018 odmítlo stěžovatele přijmout z důvodu jeho předchozího předání z Chorvatské republiky do České republiky. Ministerstvo vnitra však do Chorvatské republiky zaslalo dne 31. 1. 2018 remonstraci, načež Chorvatská republika dopisem ze dne 13. 2. 2018 uznala svou příslušnost k posouzení dané žádosti a vyjádřila ochotu přijmout stěžovatele na své území. 10. Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2018 č. j. OAM-193/LE-P07-ZA 15-2017 shledalo Ministerstvo vnitra žádost stěžovatele nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, pročež bylo řízení o žádosti stěžovatele zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu a za stát příslušný k posouzení podané žádosti podle nařízení Dublin III byla označena Chorvatská republika. K přemístění stěžovatele do Chorvatské republiky však fakticky nedošlo, a to ani v šestiměsíční lhůtě dle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, ani po následném prodloužení této lhůty o dalších šest měsíců podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III z důvodu uvěznění stěžovatele, o čemž Česká republika informovala Chorvatskou republiku dopisem ze dne 5. 6. 2018. 11. Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") mezitím v rámci extradičního řízení usnesením ze dne 9. 4. 2018 sp. zn. 11 Nt 202/2016 rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruské federace, a to za současného přijetí záruk a ujištění poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, je přípustné, neboť žádná ze zákonných překážek, která by jeho vydání mohla bránit, nebyla naplněna. Generální prokuratura Ruské federace především poskytla dostatečné ujištění, že stěžovateli v případě vydání nebude hrozit kruté či nelidské zacházení ani uložení trestu smrti. Stěžovatelem namítané zásahy do jeho práv, kterým by v případě vydání do Ruské federace musel čelit, konkrétně hrozba nespravedlivého soudního řízení, velmi špatné podmínky v ruských věznicích či ohrožení stěžovatelova zdraví a života, byly krajským soudem zhodnoceny jako nepodložené. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") poté stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl dne 31. 5. 2018 z důvodu opožděnosti. 12. Na základě výše citovaných usnesení krajského soudu a vrchního soudu povolil ministr spravedlnosti napadeným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2018 č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115 vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle § 97 odst. 1 ZMJS. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla na návrh stěžovatele usnesením Ústavního soudu odložena do chvíle, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podané ústavní stížnosti (viz též níže bod 21 nálezu). 13. V mezidobí stěžovatel podal u Městského soudu v Praze dne 1. 10. 2018 žalobu na nečinnost Ministerstva vnitra dle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s."). Tentýž den podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. vůči ministru spravedlnosti. Městský soud v Praze tomuto návrhu stěžovatele vyhověl a usnesením ze dne 2. 11. 2018 uložil ministru spravedlnosti povinnost zdržet se vydání rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele do Ruské federace do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o udělení mezinárodní och