Ústavní soud II.ÚS 3549/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Napadenými rozhodnutími byl potvrzen příklep na předmětných nemovitých věcech ve vlastnictví stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi c) coby vydražiteli.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla odklad napadených usnesení. Odůvodnila jej zejména závažnými pochybnostmi o zákonnosti soudního exekutora a provedené dražby nemovitých věcí. Uvedla, že aktuálně je u Okresního soudu v Mělníku ("okresní soud") nařízeno jednání o návrhu vedlejšího účastníka c) na vyklizení předmětných nemovitostí, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 17 C 266/2024. Stěžovatelka v jedné z nemovitostí bydlí, nemá žádnou jinou možnost bydlení a její aktuální zdravotní stav ji ani neumožňuje se aktuálně vystěhovat. Zásah do práv stěžovatelky v případě nuceného vystěhování z nemovitosti je zásadně větší než zásah do práv vydražitele, kterému může být vzniklá újma kompenzována.

Vedlejší účastník c) se vyjádřil jak k ústavní stížnosti, tak k návrhu na odklad vykonatelnosti. Ve vztahu k návrhu na odklad vykonatelnosti uvedl, že smyslem tohoto procesního institutu je vytvořit časový prostor pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo k nevratným zásahům, v jejichž důsledku by se jeho rozhodování stalo toliko akademickým a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla iluzorní. V projednávané věci však k takové situaci podle vedlejšího účastníka nedochází, neboť na základě usnesení o příklepu je již výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to i se zápisem vlastnického práva v katastru nemovitostí. Za tohoto stavu není zřejmé, jakým nevratným krokům by měl odklad vykonatelnosti zabránit, a proto je návrh na jeho nařízení podle vedlejšího účastníka c) nedůvodný a postrádající jakýkoli praktický právní efekt.

Ústavní soud dospěl po posouzení obsahu návrhu k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

V řízení o ústavní stížnosti je odložení vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 262/24 ze dne 21. 2. 2024). Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Při porovnání možných újem Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatelce hrozí vyklizení nemovitosti, kterou podle jejího nezpochybněného tvrzení užívá k bydlení a nemá k dispozici žádnou jinou alternativu bydlení. Existence řízení o vyklizení byla osvědčena jak přiloženým předvoláním, tak i telefonickým dotazem na okresní soud, z něhož vyplynulo, že ve věci již bylo rozhodnuto, avšak dosud nepravomocně. Přestože stěžovatelkou tvrzené zdravotní obtíže nebyly blíže konkretizovány ani doloženy, vyklizení a vystěhování z nemovitosti sloužící k bydlení lze samo o sobě považovat za závažnou újmu.

Naproti tomu vedlejší účastník c) žádnou konkrétní újmu, která by mu měla v důsledku odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vzniknout, netvrdí (například že by předmětnou nemovitost nezbytně potřeboval k zajištění vlastního bydlení či bydlení své rodiny). Jeho argumentace spočívá v tom, že odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nemůže mít žádný právní účinek - s tím se však Ústavní soud neztotožňuje. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí včetně usnesení o příklepu, na základě něhož se stal vedlejší účastník c) nabyvatelem předmětných nemovitostí, může být relevantní z hlediska doposud pravomocně neskončeného řízení o vyklizení a případně jeho následného výkonu. Kromě toho Ústavní soud připomíná, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti, že zásah Ústavního soudu může obecně vést k tomu, že pravomocné usnesení o udělení příklepu je změněno tak, že se příklep neuděluje (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4072/18 ze dne 15. 8. 2019).

Skutečnost, že vedlejší účastník c) nebude moci předmětnou nemovitost přinejmenším po dobu rozhodování o ústavní stížnosti volně užívat, proto nepředstavuje újmu, která by byla v nepoměru k újmě hrozící stěžovatelce. Současně Ústavní soud neshledal, že by odložením vykonatelnosti byl dotčen jakýkoli důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl.