II.ÚS 3654/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3654/15 ze dne 24. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 49 T 17/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uznal shora označených rozsudkem stěžovatele vinným pod bodem I., I. c) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit jako organizátor podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. a) trestným činem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. b) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení § 185 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem II. c) trestným činem podílnictví podle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona. Trestného činu pod bodem I., I. c) se měl stěžovatel dopustit tím, že úmyslně zosnoval a řídil spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kdy tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu. Trestný čin pod bodem II. a) spáchal tak, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu, pod bodem II. b) tak, že bez povolení přechovával zbraň hromadně účinnou, opatřil si zbraně i střelivo a takový čin spáchal ve větším rozsahu, a pod bodem II. c) tak, že na sebe převedl a užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a tímto činem získal značný prospěch. Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel ve spojení s dalšími rozsudky uvedenými v rozsudku Městského soudu v Praze odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Stěžovateli byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 6 000 Kč, celkem tedy 3 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Rovněž tak byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") citovaný rozsudek městského soudu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I., I. c) a II. a) a v celém výroku o trestu. Podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným tím, že I. úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byla ve větším rozsahu zkrácena daň, tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil jím škodu velkého rozsahu, II. a) ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal I. jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, II. a) trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel ve spojení s dalšími rozsudky uvedenými v rozsudku vrchního soudu odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 3 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši 1 rok a šest měsíců. Podle ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu 5 let. Podle ustanovení § 228 odst. 1 pak byla stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 6 000 000 Kč. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by citované rozhodnutí vrchního soudu trpělo stěžovatelem vytýkanými vadami. V odůvodnění usnesení dovolací soud konstatoval, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud shledaly, že u stěžovatele byly splněny všechny zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu, neboť stěžovatel pobývá v cizím státě (Jihoafrická republika) právě proto, aby nemusel v České republice stanout před nezávislým soudem, což současně znamená, že se odmítá podrobit legitimnímu zájmu státu na jeho trestním stíhání. Za irelevantní pak dovolací soud považoval celou řadu námitek, kterými stěžovatel napadal způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí upravený v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť takto primárně namítal nedostatky skutkové a procesní a snažil se vytvářet jiný obraz skutkového děje, než jaký byl soudy zjištěn. Zde dovolací soud připomněl, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Stejně tak nepovažoval za relevantní výhradu ani tvrzení, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy připomněl, že takřka identické námitky stěžovatel uplatnil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně. Dle dovolacího soudu naopak z podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Za nedůvodnou dále Nejvyšší soud považoval námitku stěžovatele, že mu jako organizátorovi nebylo možno přičítat současně spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení § 148 odst. 3 písm. a) trestního zákona, neboť šlo o dvojí přičítání téže okolnosti, protože ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona a § 148 odst. 3 písm. a) trestního zákona postihují různý okruh okolností. Rovněž námitku vztahující se k zásadě akcesority účastenství Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou. Totéž vztáhl na námitky dovolatele, podle nichž nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by prováděl konkrétní jednání vykazující znaky organizátorství, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním dalších osob. Za výlučně skutkového charakteru pak dovolací soud označil námitky, jimiž v podstatě prováděl vlastní hodnocení některých svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 trestního zákona pak dle dovolacího soudu spočívalo těžiště dovolacích námitek v podstatě jen ve výhradách stěžovatele proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších instancí. Závěrem Nejvyšší soud odmítl aplikaci zásady ultima ratio, protože jednání stěžovatele vykazovalo zcela zjevné znaky běžného kriminálního počínání, takže se nikdy nenacházelo v rámci civilněprávních vztahů. 5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), dále pak došlo k porušení zásady in dubio pro reo plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady nulum crimen sine lege, plynoucí z čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 39 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve svévolném hodnocení důkazů provedeného soudem I. a II. stupně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, kdy prý neexistuje jediný přímý důkaz prokazující nade vší pochybnost jeho údajnou trestnou činnost. V této souvislosti navíc zpochybňuje způsob vyřízení jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu, který se řádně nezabýval jeho námitkami, v důsledku čehož přišel o právo