II.ÚS 3669/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3669/18 ze dne 22. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Hordeum company s.r.o., sídlem Tyršova 1834/11, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem Dejvická 306/9, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018 č. j. 26 Cdo 1011/2018-176, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2018, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro zásah do práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se žalobou u obecných soudů domáhala uložení povinnosti žalované Městské části Praha 10, IČ: 00063941, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 - Vršovice (dále také jen "žalovaná"), uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu, na jejímž základě převede na stěžovatelku vlastnické právo k nemovitostem. Jednalo se o pozemek parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2, pozemek parc. č. X3, ostatní plocha a pozemek parc. č. X4, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je garáž, vše v katastrálním území Strašnice, obec Praha, zapsáno na LV č. X5 pro katastrální území Strašnice, obec Praha, za kupní cenu ve výši 8 173 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 28 C 151/2014-111 žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 039,50 Kč. Obvodní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by ze strany žalované existovala nějaká konkrétně formulovaná nabídka na koupi předmětné nemovitosti vůči stěžovatelce, kterou by mohla žalovaná akceptovat, na straně žalované nevznikla povinnost uzavřít se stěžovatelkou požadovanou smlouvu. Obvodní soud na podporu svého závěru citoval judikaturu Nejvyššího soudu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2017 č. j. 68 Co 179/2017-153 potvrdil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6 776 Kč. Městský soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, že by existovala nějaká konkrétně formulovaná nabídka na koupi předmětné nemovitosti vůči žalované, kterou by mohla stěžovatelka akceptovat a žalované by tak vznikla povinnost uzavřít se stěžovatelkou požadovanou smlouvu. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že Zásady pro přímý prodej jsou jen informací, za jakých podmínek by se dala případně smlouva uzavřít, nejde však o projev vůle směřující k uzavření takové smlouvy. Městský soud na podkladě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem doplnil dokazování, a to opakováním důkazu Zásadami pro přímý prodej ve znění jejich změny schválené usnesením Zastupitelstva městské části Praha 10 (dále jen "ZMČ") z 5. 11. 2012 a z jejich textu zjistil, že čl. 3.2.5 zní: "Po oznámení o založení právnické osoby tvořené oprávněnými nájemci ve smyslu čl. 3.2.4. Zásad bude právnická osoba tvořená oprávněnými nájemci ze strany ZMČ vyzvána, aby ve lhůtě do třiceti dnů ode dne doručení této výzvy, předložila ZMČ podepsaný návrh kupní smlouvy, jejíž text jí bude zaslán ZMČ a jejímž předmětem bude koupě Domu za kupní cenu ve výši odhadní ceny Domu.", a čl. 3.2.6. zní: "V případě, že právnická osoba tvořená oprávněnými nájemci, předloží ZMČ ve lhůtě stanovené v čl. 3.2.5. Zásad podepsaný návrh kupní smlouvy, jejíž text jí byl zaslán ZMČ a jejímž předmětem bude koupě Domu za kupní cenu ve výši odhadní ceny Domu, bude ŽMČ předložen ke schválení prodej Domu právnické osobě tvořené oprávněnými nájemci". Městský soud námitky stěžovatelky o vadách řízení a zmatečnosti neshledal důvodnými, proto rozsudek potvrdil jako věcně správný. 4. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 243 odst. 1 věta první o. s. ř. a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované. Uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť předložená právní otázka (povinnost obce uzavřít kupní smlouvu na základě schváleného záměru a zásad přímého prodeje obecních domů) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se odvolací soud neodklání ani v posuzované věci. Rozhodnutí městského soudu je s ním v souladu. Námitky stěžovatelky, že nebyly splněny procesní předpoklady pro zamítnutí žaloby, neshledal Nejvyšší soud důvodnými a vyložil, že nebyl shledán důvod pro postup podle § 118a o. s. ř., neboť byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tedy i v nákladovém výroku, aniž by uvedla jakékoli odůvodnění, proto se tím nemohl Nejvyšší soud zabývat. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku se soud nezabýval, protože nebyly splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, ale rozhodl v přiměřené lhůtě. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdila, že ZMČ nastavilo na počátku privatizace předmětné nemovitosti určité podmínky, kterými se potenciální zájemci o koupi těchto nemovitostí řídili, ale v klíčovém momentě ZMČ odmítlo je splnit a v této souvislosti se rozhodlo podmínky "přenastavit", čímž se vyhnulo prodeji nemovitostí stěžovatelce. Jednalo se zejména o doložení vzniku právnické osoby, závaznou akceptací kupní ceny ve výši odhadní ceny stanovené znaleckým posudkem a doložení "důvodů hodných zvláštního zřetele", proč nejsou v předmětné právnické osobě zastoupeni všichni nájemníci. 6. Dále v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že stanovené podmínky splnila, ale obvodní soud splnění podmínek vůbec nepřezkoumával, přičemž přezkoumání splnění podmínek bylo jedním z podstatných odvolacích důvodů stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že soudy bez spravedlivého důvodu v řízení zvýhodnily žalovanou, přestože stěžovatelka splnila stanovené podmínky. Stěžovatelka namítala, že v řízení došlo k porušení rovnosti tím, že žalovaná prodala nemovitosti určené k privatizaci ostatním právnickým osobám, přestože nesplnily podmínky závazného usnesení ZMČ. Podle stěžovatelky bylo takové jednání žalované ve své podstatě svévolné a nepřijatelné, protože žalovaná si vybírala, pro koho podmínky platí a pro koho ne. Stěžovatelka připustila, že nesplnila nepodstatnou podmínku uvedenou pod bodem 3.2.3. usnesení ZMČ č. 13/34/2012 ze dne 5. 11. 2012, a to souhlas všech právnických osob, které vznikly v souladu se "Zásadami" privatizace (usnesení ZMČ č. 13/34/2012, ze dne 5. 11. 2012), ale nepovažovala to za rozhodující. Podmínky stanovené výše uvedeným usnesením ZMČ, že všichni oprávnění nezúčastnění nájemci v předmětném domě udělí písemný souhlas s realizací prodeje domu, považuje za absurdní, nezákonnou a nesplnitelnou, neboť žádná osoba není povinna takový souhlas udělit a ani neexistuje žádný právní nástroj, jak tyto osoby přimět či donutit. 7. Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy porušily svými rozhodnutími její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že vůbec nepřezkoumaly tvrzení stěžovatelky a nezabývaly se její argumentací, opomenuly skutečnosti dle čl. 2 odst. 3 Listiny, a sice že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dle tvrzení stěžovatelky je podmínka obsažená v usnesení z 5. 11. 2012 zcela nezákonná a dokonce protiústavní. Nejvyšší soud vady předchozího řízení u obvodního soudu a městského soudu nenapravil a dovolání odmítl, a sice na základě toho, že předložená právní otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Námitky stěžovatelky neprojednal a ani jinak se jimi nezabýval. III. Vlastní posouzení 8. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. 9. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže j