II.ÚS 3689/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3689/13 ze dne 20. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2013 č. j. 21 Cdo 377/2013-318, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 11 Cmo 226/2011-267, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 1 Cm 51/2008-207, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009 č. j. 23 Cdo 700/2009-801, ve znění usnesení ze dne 11. října 2010 č. j. 23 Cdo 700/2009-822, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007 č. j. 1 Cm 27/2004-559, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Erste Group Bank AG, sídlem Am Belvedere 1, Vídeň, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 Ústavy, ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy, resp. předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se stala otázka oprávněnosti čerpání "stand-by akreditivu", jejž stěžovatelka otevřela jakožto vystavující banka na příkaz společnosti B.C.L. Trading GmbH (dále jen "BCL") ve prospěch vedlejší účastnice jako oprávněné; tento akreditiv byl otevřen k zajištění smlouvy o půjčce poskytnuté vedlejší účastnicí společnosti BCL v celkové výši 16 000 000 USD. 3. Stěžovatelka se nejprve žalobou ze dne 7. 3. 2003 domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 13 900 000 USD, tedy částky, kterou jí z tohoto akreditivu již vyplatila, a dne 3. 5. 2004 rozšířila předmět řízení o určení, že vedlejší účastnici nevzniklo právo na zaplacení zbývající akreditivní částky ve výši 2 100 000 USD. Vedlejší účastnice posléze dne 12. 11. 2004 podala žalobu, jíž se na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 2 100 000 USD; obě řízení byla poté spojena. 4. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (poté co jeho první rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky zrušeno pro nepřezkoumatelnost) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 100 000 USD s příslušenstvím a současně stěžovatelčinu žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu v převážné části potvrdil (pouze ve vztahu k příslušenství přiznané částky rozsudek soudu první instance zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Následné dovolání odmítl Nejvyšší soud výše identifikovaným usnesením ze dne 24. 6. 2009; souběžně s dovoláním přitom podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, jejíž důvod spatřovala v tom, že ji odvolací soud zbavil možnosti jednat před soudem, pakliže se řádně nezabýval její námitkou, že rozhodnutí nalézacího soudu je nepřezkoumatelné. 5. Obecné soudy v uvedených rozhodnutích přijaly právní názor (zjednodušeně řečeno, podrobněji viz dále), že "stand-by-akreditiv" představuje zvláštní ryze abstraktní platebně-zajišťovací institut, který dle ustanovení § 685 obchodního zákoníku zakládá samostatný, právně nezávislý závazek (dluh) vystavující banky vůči oprávněnému, a proto námitky, které by příkazce mohl použít vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny; dle zjištění soudů však předmětná akreditivní listina takové oprávnění banky - stěžovatelky nezakládá. Stěžovatelka proto dle názoru soudů byla povinna maximální částku akreditivu vedlejší účastnici vyplatit, a pokud tak v části neučinila, je žaloba vedlejší účastnice důvodná. 6. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu a předchozím rozsudkům soudů první a druhé instance podala stěžovatelka ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 257/10 s tím, že vůči napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu je v souvislosti s probíhajícím řízením o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost třeba označit ústavní stížnost za nepřípustnou; v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ji potom označil za zjevně neopodstatněnou, neboť se neztotožnil se stěžovatelčiným tvrzením, že Nejvyšší soud měl dovolání meritorně projednat. 7. Stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost zamítl městský soud rubrikovaným usnesením a vrchní soud k odvolání stěžovatelky shora označeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil; oba soudy, byť s různým odůvodněním, totiž dospěly k závěru, že stěžovatelce nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelčino dovolání poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2013 odmítl, když v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že dle ustálené judikatury skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil, ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu odňata možnost jednat před soudem, ale vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. II. Argumentace stěžovatelky a vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že všechna napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, přičemž primárně za nepřezkoumatelné označuje napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém se nalézací soud neřídil závazným pokynem odvolacího soudu a (opět) v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu neuvedl, které důkazy v řízení provedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a řádně nenastínil ani úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil. Nalézací soud tedy dle názoru stěžovatelky zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech (jejich podrobný výčet stěžovatelka uvedla v odvolání i dovolání a v ústavní stížnosti na ně pro stručnost odkázala), a navíc jej je třeba považovat za nepřezkoumatelné, neboť soud první instance v napadeném rozsudku "pouze jinými slovy zopakoval svoji původní nepřezkoumatelnou argumentaci", přičemž se omezil na obecné formulace, představující fakticky tzv. souhrnná zjištění, jež jsou dle ustálené judikatury nepřípustná. Přesto odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, aniž by v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů považoval rozsáhlou stěžovatelčinu argumentaci za neopodstatněnou. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ze čtrnácti stran odůvodnění věnoval odvolací soud meritu věci pouze dva odstavce, tedy velmi omezený prostor, v jehož rámci se zcela opomenul vypořádat s její v odvolání obsaženou argumentací, čímž stěžovatelku zbavil práva domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů (a tedy došlo k nepřípustnému "vzetí instance"); rovněž napadený rozsudek odvolacího soudu je proto dle stěžovatelky namístě označit za nepřezkoumatelný. 9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že odvolací soud jí svým postupem odňal možnost před soudem jednat, a zmatečností důvod zde tedy byl dán mimo jiné i proto, že se dovolací soud ve svém prvním usnesení touto otázkou (námitkou) vůbec nezabýval, když dle stěžovatelky "dovodil bez bližšího odůvodnění nepřípustnost dovolání ohledně této otázky". 10. Zvláštní pozornost pak stěžovatelka v ústavní stížnosti věnuje té části odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, ve které soud sice nejprve konstatoval, že je jí třeba dát za pravdu v tom, že "podvodné jednání, které by formální charakter akreditivu zneužívalo, je neakceptovatelné", současně však dovodil, že by žádost o čerpání byla v pořádku i za situace, kdy by v okamžiku žádosti měla vedlejší účastnice za společností BCL pohledávku ve výši 1 USD, lhostejno z jakého titulu. Takovou argumentaci nalézacího soudu považuje stěžovatelka za svévolnou a za argumentaci, kterou nelze dovodit ani z pozitivního práva, ani z obchodních zvyklostí. Tuto argumentaci je navíc co do svých důsledků třeba označit za "přepjatě formalistickou a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti", ne