Ústavní soud II.ÚS 3693/25

Ústavnímu soudu bylo dne 15. 12. 2025 doručeno podání označené jako "ústavní stížnost", jež brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Plzni.

Stěžovatel uvádí, že si je vědom skutečnosti, že ústavní stížnost lze podat pouze prostřednictvím advokáta, což ovšem nyní není v silách stěžovatele učinit, a to především z důvodu nedostatku finančních prostředků. Stěžovatel ani nepodal žádost k České advokátní komoře o určení advokáta, neboť tato mu opakovaně odmítá nějakého určit.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými obsahovými vadami a stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo přitom zjištěno, že se stěžovatel v minulosti již ve více než desítce případů obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími obdobnými vadami a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatelovy ústavní stížnosti jsou tak opakovaně z důvodu stejných nedostatků odmítány (namátkou srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/25 ze dne 4. 9. 2025, II. ÚS 3195/25 ze dne 8. 12. 2025, IV. ÚS 2269/25 ze dne 11. 8. 2025 nebo IV. ÚS 2122/25 ze dne 10. 9. 2025).

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je ovšem přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a o dalších zákonných náležitostech dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně a bezvýsledně stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového - a přitom stále stejného poučení - jako postup neefektivní a formalistický. Nadto stěžovatel ve svém nynějším návrhu explicitně uvádí, že si je uvedeného zákonného požadavku vědom, ale není jej schopen splnit.

Z těchto důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.