II.ÚS 3803/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3803/16 ze dne 21. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Projekt Sever, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, právně zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 1 VZN 1692/2016-11, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 5. 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 30. 3. 2016, č. j. OKFK-969-1421/TČ-2015-251002, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 3, v článku 11 a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 odst. 2, v článku 2 odst. 3, v článku 10 a 10a Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). 2. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že ze strany policejního orgánu došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 4 a 5 a § 89 trestního řádu tím, že sám z vlastní inciativy nezajistil důkazy, o kterých věděl, a jejichž potřeba zajištění vyplynula i z důkazů již provedených. Z tohoto důvodu stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním usnesení policejního orgánu o odložení věci, kde se uvádí, že "JUDr. Nováček však nedoložil žádné materiály, které by prokazovaly jeho tvrzení, a to ani přes výzvy policejního orgánu." Tato argumentace je dle stěžovatelky nepřezkoumatelná a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, § 43 trestního řádu i judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že odložení věci je v rozporu s trestním řádem a Ústavou, a je žádoucí a v souladu s principy demokratického právního státu, aby bylo dokazování řádně doplněno. Stěžovatelka se také neztotožňuje s postojem státního zástupce, který hodnotí, že stěžovatelka nekonala v rámci procesu změny územního plánu, jak jednat mohla. Stěžovatelka připomíná, že není předmětem trestního řízení, zda mohl ještě něco navíc, nad rámec svých povinností, učinit poškozený, nýbrž zkoumání toho, zda jednání osob zúčastněných přímo či nepřímo na správě státu může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a pokud ano, pak takové jednání řádně vyšetřit. Stěžovatelka podrobně rozvádí relevantní ustanovení Listiny, Ústavy, Úmluvy, poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015, a dovozuje, že nelze prověřování takto závažné trestné činnosti odložit s poukazem na možnost domáhat se práv v civilním řízení. Závěrem stěžovatelka předkládá svou domněnku, že stejná skupina osob, která jí způsobila škodu, způsobila škodu státu v kauze Open card, když personální propojení obou případů je zcela evidentní. Stěžovatelka poukazuje na rozpor mezi zájmem na potrestání pachatele v řízení, kdy poškozeným je stát (veřejnoprávní korporace, v případě Open card - Praha), a k tomu v protikladu stojící nezájem na prověření jednání osob v postavení zástupců veřejné moci, je-li poškozený zahraniční investor. Takový postup je podle stěžovatelky diskriminační a v rozporu s principy demokratického právního státu. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Na základě podání stěžovatelky ze dne 19. listopadu 2014 vedla Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor korupce, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit osoba nebo osoby jednající v postavení tzv. úřední osoby za subjekt Hlavní město Praha. Trestného činu se měly tyto osoby dopustit tím, že v rámci výkonu své pravomoci a ve vzájemné součinnosti úmyslně zmařily podnikatelský záměr stěžovatelky spočívající ve výstavbě obytného souboru v katastru Městské části Praha - Benice a Městské části Praha - Uhříněves. K tomu mělo dojít především tím, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 6 Aos 2/2013-95, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 9A 113/2012-163-177, učinily takové kroky, aby nebylo Zastupitelstvem Hlavního města Prahy postupováno podle § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), přestože tak postupováno být mělo. Tím měly stěžovatelce způsobit škodu ve výši nejméně 2,5 miliardy Kč. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2016, č. j. OKFK-969-121/TČ-2015-251002, byla uvedená trestní věc podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Proti usnesení o odložení věci podala stěžovatelka, jako poškozená, stížnost, o které rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením ze dne 6. 5. 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Citované usnesení státního zástupce napadla stěžovatelka podáním ze dne 21. 4. 2016 k Vrchnímu státnímu zastupitelství, jehož obsahem byl podnět k výkonu dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Praze v uvedené věci. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2016, č. j. 1 VZN 1692/2016-11 bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze stěžovatelce sděleno, že nebylo shledáno pochybení v postupu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, ani policejního orgánu. Podnět stěžovatelky byl proto jako nedůvodný odložen. Proti usnesení státního zástupce ze dne 6. 5. 2016 podala stěžovatelka také ústavní stížnost, která byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 2116/16 ze dne 18. 10. 2016 jako nepřípustná odmítnuta, neboť o shora citovaném podnětu k Vrchnímu státnímu zastupitelství nebylo v době podání ústavní stížnosti ještě rozhodnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze ani Policie České republiky nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7.