II.ÚS 3902/18

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2018 doručen přípis, ve kterém stěžovatel uvedl, že ve své věci již požádal Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK") o ustanovení právního zástupce pro účely zastupování v řízení.

Dle přípisu ČAK, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 25. 2. 2019, ČAK dne 4. 1. 2019 vydala rozhodnutí, kterým zamítla stěžovatelovu žádost o ustanovení právního zastoupení. Rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel nedostatečně prokázal své finanční a majetkové poměry. Jeho chování dále vyhodnotila jako zneužití práva na bezplatnou právní pomoc.

Ústavní soud nejdříve posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudě ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků, včetně absence povinného zastoupení. O těchto náležitostech však má stěžovatel bezpochyby povědomí, když k Ústavnímu soudu již dříve učinil nespočet podání a v rámci těchto podání byl Ústavním soudem vždy poučen o náležitostech ústavní stížnosti i o případných následcích neodstranění vad podání, a to v rámci výzvy k odstranění vad podání (srov. poučení ve věci sp. zn. IV. ÚS 650/18, IV. ÚS 651/18, II. ÚS 1589/18, III. ÚS 1591/18, IV. ÚS 2557/18, III. ÚS 130/18, II. ÚS 3065/18). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Stěžovatel však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, přestože byl soudem mnohokrát poučen.

Podle judikatury Ústavního soudu není v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. sp. zn. III. ÚS 2371/10, IV. ÚS 29/08 aj.). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli, resp. jeho právnímu zástupci, informace o náležitostech návrhu, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.