II.ÚS 391/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 391/19 ze dne 8. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Brože, a 2) Dany Brožové, zastoupených Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem se sídlem Bráfova třída 531/37, Třebíč, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 33 Cdo 932/2017-238, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2016, č. j. 24 Co 312/2016-214, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 6. 2016, č. j. 111 C 25/2015-136, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též jen "okresní soud") uložil ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelům (žalovaným) povinnost zaplatit žalobci, Ing. Josefu Fialkovi, částku 2.150.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce přenechal tuto částku Ing. Petru a Ing. Evě Brožovým (dlužníkům), kteří se ji zavázali písemnou smlouvou uzavřenou dne 10. 5. 2013 na žalobcovu žádost vrátit. Stěžovatelé ve stejný den podepsali ručitelská prohlášení, z nichž plyne závazek shora uvedený dluh v případě prodlení dlužníků uhradit. Jelikož dlužníci na základě žádosti žalobce ze dne 5. 12. 2014 dluh ani zčásti neuhradili, domáhal se tento své pohledávky vůči ručícím stěžovatelům soudní cestou. 4. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a v odkazu na ustanovení § 548 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů uzavřel, že "poněvadž dlužníci Ing. Petr a Ing. Eva Brožovi dluh ze smlouvy o půjčce finanční hotovosti uzavřené dne 10. 5. 2013 na základě písemné žádosti žalobce ze dne 5. 12. 2014 ani zčásti neuhradili, jsou [stěžovatelé] z důvodu platně založeného ručitelského vztahu povinni zajištěný dluh ve výši 2.150.000 Kč zaplatit věřiteli za dlužníky." 5. Tento rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé v dovolání nepředložili žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a současně zdůraznil, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241 odst. 1 o. s. ř. 6. Stěžovatelé v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládají obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání a odvolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňují jednotlivá skutková zjištění a rozporují konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelé tak setrvávají na stanovisku, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že částku 500.000 Kč půjčil dlužníkům otec žalobce. Nadále zpochybňují věrohodnost svědeckých výpovědí Ing. P. Brože a žalobcova otce, kteří shodně uváděli, že tuto částku dlužníkům půjčil žalobce. Stěžovatelé jsou toho názoru, že "předmětné skutkové zjištění má zásadní význam pro právní hodnocení věci, neboť se od něj odvíjí hodnocení otázky platnosti předmětných ručitelských prohlášení, a tudíž i výsledek celého soudního sporu." 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračují. 9. Pokud stěžovatelé zpochybňují postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal. 10. Jak okresní, tak i krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listi