II.ÚS 4092/16

Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principů legitimního očekávání a právní jistoty. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Výkon trestu odložil na zkušební dobu 15 měsíců. Dále stěžovateli uložil, aby se zdržel jakéhokoliv osobního, telefonického, písemného, elektronického nebo jiného kontaktování a obtěžování poškozených. Všechny poškozené odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud poté usnesením, které stěžovatel také napadá touto ústavní stížnosti, zamítl jeho odvolání proti výrokům o vině a o trestu.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Namítal nesprávné právní posouzení skutku. Podle svého názoru nesplnil subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestných činů, pro které ho předchozí instance odsoudily. Soudy se nezabývaly tím, zda jeho jednání mohlo vzbudit u poškozených důvodnou obavu o jejich zdraví či život. Nejednalo se navíc o dlouhodobé a soustavné jednání, které by překračovalo hranici únosnosti. Pro zjevnou účelovost také napadal výpověď poškozené, která uvedla, že ji chtěl zlikvidovat. Chybělo i potřebné zavinění ve formě úmyslu. V otázce pomluvy soudy nehodnotily provedené důkazy. Okresní soud podle stěžovatele nerespektoval obsah provedeného dokazování a soudy hodnotily důkazy pouze účelově. Nemohl navíc naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy, protože sdělení pravdivých skutečností není pomluvou.

Nejvyšší soud dovolání odmítl. Uvedl, že stěžovatel většinu námitek uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby. Jde pouze o její opakování, přestože se s ní již vypořádaly oba soudy. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu zjevně zaměnil dovolání za další odvolání. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinů pomluvy a nebezpečného vyhrožování. Závěry o vině obviněného spočívají na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudů měla podle Nejvyššího soudu obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí krajského soudu splňovalo požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces. I právní kvalifikace skutku je proto zcela správná. Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že znakem objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování je i jeho dlouhodobost. Tou je třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Naplněním znaku dlouhodobosti u objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování se podle judikatury Nejvyššího soudu rozumí více než 10 pokusů o kontakt v období minimálně 4 týdnů, řádově spíše několika měsíců. Stěžovatel nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu nebezpečného vyhrožování, protože zavinění musí zahrnovat úmysl ve vztahu k jednání i k následku. Stěžovatel ale nebyl srozuměn ani smířen, natož aby zamýšlel, vyvolat v poškozené důvodnou obavu o život nebo zdraví. Nelze tedy dovozovat naplnění úmyslu ve vztahu k následku a tedy ani naplnění subjektivní stránky. Nerespektováním ustálené judikatury Nejvyššího soudu obecné soudy porušily ústavní principy ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování jakožto principiálních součástí práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také nenaplnil znaky skutkové podstaty pomluvy. Sdělení pravdivých skutečností, byť k němu došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda v řízení a v rozhodnutí ho završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování a pomluvy. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a hlavně proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.

Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika je však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.