II.ÚS 4173/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4173/18 ze dne 22. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Langra, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 33 Cdo 4362/2017-78, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodné jednání plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, jehož předmětem je odstoupení od kupní smlouvy. Stěžovatel se domáhal na společnosti Mountfield a. s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 25.635 Kč s příslušenstvím oproti vrácení sekačky, kdy tato částka odpovídala její kupní ceně (resp. kupní cena činila 23.644 Kč). Žalovaná společnost na sekačku poskytla prodlouženou 7-letou záruku. Téměř po 6 letech od koupě sekačky chtěl stěžovatel od kupní smlouvy odstoupit a žádal vrácení kupní ceny a uhrazení nákladů spojených s reklamací, které žalovaná nevyhověla, což mělo za následek právě stěžovatelovo odstoupení od kupní smlouvy. Jelikož žalovaná požadovanou částku stěžovateli neuhradila, domáhal se svého nároku stěžovatel u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud"), který však žalobu zamítl. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. 3. Stěžovatel rozporuje závěry Nejvyššího soudu, podle kterých právo na odstoupení od kupní smlouvy stěžovateli nevzniklo, neboť v průběhu záruky některé vady sekačky nechal bez reklamací opravit v neautorizovaném servisu, čímž údajně nedodržel podmínky prodloužené záruky stanovené žalovanou a jednoznačně specifikované v záručním listě, který stěžovatel převzal při koupi a převzetí sekačky. Tímto stěžovatelovým jednáním prodloužená záruka zanikla a s ní i práva ze záruky na odstranění vad sekačky a na odstoupení od kupní smlouvy. K tomu však stěžovatel namítá, že se k dodržování předmětných záručních podmínek nezavázal, jelikož nebyly součástí kupní smlouvy a stěžovatel tudíž neměl povinnost je plnit, když se údajně se záručním listem ani neseznámil, neboť to nepovažoval za nutné. Za těchto okolností vycházel z toho, že "prodloužená záruka" přesahující rozsah zákonné záruky znamená, že standardní zákonná záruka se se vším všudy prodlužuje o další období a z hlediska svého obsahu je totožná se zákonnou zárukou. Mělo-li by tomu být jinak, považoval by za samozřejmost, že kupující s prodávajícím o tom uzavřou záruční smlouvu, v níž by byly všechny podmínky prodloužené záruky, odchylující se od zákonné úpravy, písemně specifikovány a stvrzeny podpisy obou stran. Za takové ujednání mezi prodávajícím a kupujícím ovšem nelze považovat jednostranně prodávajícím vystavený záruční list. 4. Současně stěžovatel vysvětluje, proč nechal sekačku zprvu opravit v neautorizovaném servisu, když podrobně líčí jednotlivá reklamační řízení zahájená s žalovanou, která vždy vyústila v to, že žalovaná označila stěžovatelem uplatněnou vadu za nikoliv materiálovou či výrobní, a proto žalovaná stěžovateli vždy nabídla pouze zprostředkování opravy v autorizovaném servisu, kdy tuto opravu si stěžovatel musel sám hradit. Po těchto zkušenostech proto stěžovatel k drobnějším opravám využíval neautorizované servisy a již se "nezdržoval" uplatňováním těchto vad u žalované, neboť si mohl na základě předchozích zkušeností dopředu domyslet výsledek takto zahájeného reklamačního řízení. 5. Jestliže na základě stěžovatelova postupu, který pro dílčí opravy sekačky vybíral neautorizované servisy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tímto jednáním byly porušeny záruční podmínky specifikované v záručním listu, jedná se podle stěžovatele o extrémně nespravedlivý a právně zcela nepřípustný závěr. Nejvyšší soud totiž nerozebral důvody, které jej vedly k závěru o ujednání záručních podmínek a naopak shodně se stěžovatelem připustil, že prodlouženou záruku žalovaná poskytla stěžovateli jednostranným prohlášením v záručním listě, tj. bez jednání o záručních podmínkách se stěžovatelem jakožto kupujícím. V odůvodnění rozsudku však absentují důvody, ze kterých Nejvyšší soud dovozuje, že i toto jednostranné prohlášení bylo pro stěžovatele závazné. Stěžovatel odmítá závěr soudů, že prodloužená záruka byla stěžovateli poskytnuta s rozvazovací podmínkou nedodržení záručních podmínek, neboť tato rozvazovací podmínka nebyla ujednána; navíc by sjednání takovéto rozvazovací podmínky bylo v rozporu s ustanovením § 627 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť zkracuje zákonná práva kupujícího plynoucí ze záruky. I kdyby se však nakonec úvahy soudů ohledně povinnosti řídit se záručními podmínkami specifikovanými v záručním listě ukázaly jako správné, nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat, když v něm Nejvyšší soud zcela opomenul ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem a principy důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích, čímž došlo k odepření stěžovatelova práva na odstoupení od předmětné kupní smlouvy. Stěžovatel vychází z toho, že při prodloužení záruky nad rámec zákonné záruky nelze práva kupujícího ze záruky omezit, tedy ani klást mu podmínky pro uplatnění práv ze záruky, které zužují nebo dokonce eliminují zákonná záruční práva kupujícího. Ustanovení § 620 odst. 5 obč. zák., které se ve věci aplikuje, umožňuje prodávajícímu pouze rozšířit zákonné podmínky, za nichž kupující může práva ze záruky uplatnit. 6. Proto je stěžovatel přesvědčen, že Nejvyšší soud nehodnotil všechny zmíněné aspekty v souvislostech a nešetřil jeho základní práva, což je v rozporu s principem spravedlnosti, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění, provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 9. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžejní otázkou celého sporu je to, zda záruka poskytnutí prodávajícím podle ustanovení § 620 odst. 5 obč. zák. je svým obsahem a rozsahem práv kupujícího totožná se zákonnou zárukou podle obč. zák., či zda účel ustanovení § 620 odst. 5 obč. zák. je jiný, tzn. zda je prodávající při poskytnutí záruky podle § 620 odst. 5 obč. zák. oprávněn modifikovat obsah a rozsah takto poskytnuté záruky a odchýlit se od zákonné úpravy, která je zavazující pro obě strany kupní smlouvy po dobu zákonné záruční doby. Současně je z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu patrné, že stěžovatel v dovolání uplatnil totožné námitky, které nyní vznáší před Ústavním soudem, a Nejvyšší soud se jimi řádně zabýval. Závěrům Nejvyššího soudu nicméně nemá Ústavní soud co podstatného vytknout. 10. Obecné soudy založily své úvahy na závěru, že stěžovatel u žalované uplatnil vadu sekačky opožděně, když tuto vadu reklamoval po uplynutí zákonné záruční doby (§ 620 odst. 1 obč. zák.). Právo stěžovatele uplatnit onu vadu v prodloužené záruční době poskytnuté podle ustanovení § 620 odst. 5 obč. zák. jednostranně žalovanou ve prospěch stěžovatele zaniklo, neboť stěžovatel nesplnil sjednané podmínky pro poskytnutí této