II.ÚS 44/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 44/08 ze dne 10. 2. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 48 T 2/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2008, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho základních práv zakotvených v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti stěžovatele a připojeného spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 48 T 2/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 5. a 6. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tak, že v přesně nezjištěné době ve Zlíně před spácháním trestného činu vraždy byl telefonicky požádán obžalovanou K. V. o poskytnutí střelné zbraně z důvodu údajné osobní ochrany pro případ napadení za strany jejího manžela, kdy na základě této žádosti jí opatřil blíže nezjištěnou střelnou zbraň, drženou nelegálně bez řádného povolení, kterou jí opatřil prostřednictvím obžalované H. K., které zbraň předal a po spáchání trestného činu vraždy předmětnou střelnou zbraň po předchozí domluvě převzal zpět, a dále v přesně nezjištěnou dobu v souvislosti s vrácením střelné zbraně se dozvěděl od obžalované K. V. o spáchání trestného činu vraždy a tuto skutečnost bez odkladu neoznámil. Za to byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalované K. V., která byla odsouzena za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona, a obžalované H. K., odsouzené za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a trestný čin nadržování podle 166 odst. 1 tr. zákona, obžalovaného K. K., odsouzeného za trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, a obžalovaných S. Č. a J. Ch., kteří byli uznáni vinnými trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zákona. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel, obžalovaná K. V. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007 tak, že z podnětu odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zákona, jakož i ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 2 tr. řádu nově rozhodl, že se stěžovatel odsuzuje za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, podle § 185 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Naproti tomu odvolací soud zprostil podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatele obžaloby pro blíže popsaný skutek, podle nějž se měl hodnověrným způsobem dozvědět, že jiný spáchal trestný čin vraždy podle § 219 tr. zákona a takový trestný čin neoznámil bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, a tím měl spáchat trestný čin neoznámení trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zákona, neboť tento skutek není trestným činem. Tímto rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a nově rozhodl ohledně obžalované K. V. ve výroku o trestu, a dále rozhodl tak, že zamítl odvolání obžalované K. V., jakož i odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obžalované H. K. a obžalovaného K. K. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale i proti nezrušeným částem rozsudku soudu prvého stupně, podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, námitky stěžovatele neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 3 tr. řádu ani věcně nepřezkoumal. Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Obecným soudů vytýkal především skutečnost, že se vůbec logicky nevypořádaly s jeho právní argumentací, že žádnou zbraň "nelegálně drženou" schopnou usmrtit člověka nikomu nepůjčil. Namítal, že soudy vycházely z ničím nepodložených úvah, jak se skutek (samotná střelba) skutečně stal, soustředily se spíše na okolnosti, které skutku předcházely a pak po jeho spáchání. Soudy tak vůbec nezjistily jakou zbraní se střílelo, žádná zbraň ani nebyla nalezena, přičemž vycházely toliko z výpovědi obžalované V., jejíž výpověď nebylo možné podle stěžovatele považovat za věrohodnou a pravdivou. Z tohoto důvodu ani odůvodnění obecných soudů dle názoru stěžovatele nemohou být v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatel namítal, že soudy obou stupňů vůbec nezkoumaly podmínky pro uplatnění zásady "in dubio pro reo", kdy po vyčerpání všech možných dosažitelných důkazů zůstaly pochybnosti o skutkové okolnosti důležité pro zavinění, tedy úmysl stěžovatele přivodit následek uvedený v zákoně. Dovodil proto, že v daném případě jsou právní závěry soudů o jeho vině v extrémním nesouladu s původně zjištěnými skutečnostmi, neboť je třeba dále podle jeho názoru zkoumat, zda obžalovaná V. byla tou osobou, která na manžela vystřelila, což by mělo samozřejmě vliv i na postavení stěžovatele. Dovozoval, že pokud napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil výroky odvolacího soudu ohledně obžalované V., měl také dovolací soud zrušit výroky týkající se stěžovatele, neboť děj střelby se bezprostředně dotýkal i osoby stěžovatele a jeho zájmů. Ústavní soud pro doplnění zjištěných skutečností konstatuje, že jak je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, shora napadeným unesením Nejvyšší soud na základě dovolání obžalované V. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obžalované a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil též všechny další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 3 To 139/2007 podle § 258 odst. 1 písm. b, c, odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o vině a trestu obžalované V. a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že obžalovanou uznal vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona na upřesněném skutkovém základě a za to jí podle § 219 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Posléze podané dovolání obžalované V. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 3 Tdo 601/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obžalovaná podala ve své věci rovněž ústavní stížnost, o které Ústavní soud již rozhodl tak, že ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobo