II.ÚS 464/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 464/17 ze dne 11. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Yaroslava Voroshchuka, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Vinohradská tř. 164, Praha 3 - Vinohrady, kterou se domáhá určení, že provedením domovní prohlídky na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 7. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1259/2016, a příkazu k prohlídce pozemku a jiných prostor vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 9. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1260/2016, byla porušena jeho základní práva, vyslovení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a příkazu obnovit stav před porušením těchto základních práv, za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá určení, že provedením domovní prohlídky na základě shora označených příkazů byla porušena jeho základní práva. Dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv a přikázal jí obnovit stav před porušením těchto základních práv tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce dne 13. 12. 2016 a zničí veškeré pořízené kopie ze zabavených věcí. 2. Důvodnost nařízení inkriminovaných domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor okresní soud shledal ve skutečnosti, že dosud shromážděné poznatky jednoznačně potvrzují podezření, že v příkazu označené osoby (jednou z nichž je stěžovatel) jsou na základě zjištěných údajů z odposlechu telekomunikačního provozu mezi sebou v kontaktu a komunikují ohledně zlegalizování převodu obchodního podílu společnosti IMPLOZIA, s. r. o., přičemž spolupracují mj. s notářskou kanceláří, která vyhotovila notářský zápis o převodu obchodního podílu, na základě něhož byl dne 18. 3. 2016 uskutečněn údajně podvodný převod obchodní společnosti. Tento zápis byl následně zrušen Městským soudem v Praze, neboť bylo prokázáno, že notářský zápis nebyl vyhotoven v souladu s ustanovení § 108 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů. Zásah do soukromí dotčených osob byl tedy dle soudu odůvodněn, neboť právě v uvedených nemovitostech mohly tyto osoby uchovávat věci, které souvisejí s prověřovanou trestnou činností. 3. Uvedený postup orgánů činných v trestním řízení dle stěžovatele porušil jeho právo na nedotknutelnost obydlí zaručené čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že prohlídky provedené na základě napadených příkazů byly uskutečněny jako neodkladný úkon, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a před provedením prohlídek měl být vyslechnut dle ustanovení § 84 trestního řádu. Pochybení policejního orgánu, který neprovedl výslech dle citovaného ustanovení trestního řádu, je pak prý umocněno snahou tuto procesní vadu zhojit přípisem prohlídku provádějící policistky Opalecké, a to v reakci na námitky právního zástupce stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že vlastní prohlídka byla zahájena i přes jeho odpor bez přítomnosti obhájce, ačkoliv měl právo, zvláště s ohledem na kvalifikaci trestné činnosti, pro kterou byl zadržen jako podezřelý, na přítomnost obhájce při všech úkonech (navíc obhájce se dostavil s ohledem na vzdálenost i na počasí v přijatelném časovém odstupu, a i proto policejní orgán chybně nevyčkal jeho příjezdu). 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem rozhodnutí okresního soudu a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). 7. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)]. 8. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k domovní prohlídce i k prohlídce jiných prostor byl ve stěžovatelově věci vydán v souladu se zákonem a byl též řádně odůvodněn, a proto nelze provedenou domovní