II.ÚS 515/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 515/06 ze dne 11. 1. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Mostecká uhelná, a. s., se sídlem Most, V. Řezáče 315, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem Advokátní kanceláře v Turnově, Palackého 211, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006 čj. 5 Aps 6/2005-69 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2005 čj. 30 Ca 186/2005-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rovněž uvedenému rozsudku krajského soudu o odmítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Žalobou se stěžovatelka domáhala, aby soud zakázal žalovanému Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen katastrální úřad) pokračovat v porušování jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem tím, že provedl záznam vlastnického práva ve prospěch třetí osoby a dále požadovala obnovení původního stavu, spočívající v provedení změny tak, aby vlastnické právo bylo zapsáno v její prospěch. Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že právní předchůdce stěžovatelky nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1996, uzavřené s prodávajícím A. N., který byl v době uzavření smlouvy veden v katastru nemovitostí jako vlastník. Proti prodávajícímu vedl Ing. P. P. spor o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb., a z tohoto důvodu u Městského soudu Brně podal žalobu na určení neplatnosti kupních smluv (řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí o uložení povinnosti na vydání nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb.) Na základě posléze vydaného pravomocného rozsudku Městského soudu Brně ze dne 8. 8. 2002, kterým bylo panu N. uloženo nemovitosti vydat ing. P., došlo v katastru nemovitostí ke změně zápisu vlastníka tak, že namísto stěžovatelky byl jako vlastník formou záznamu dle § 7 zák. č. 225/1992 Sb.) zapsán Ing. P. Stěžovatelka následně podala u městského soudu žalobu na určení vlastnictví a žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. V řízení, jehož výsledkem jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí, se tedy stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 s.ř.s. Protiprávnost postupu katastrálního úřadu spatřovala v tom, že listiny, na jejichž základě byl proveden záznam vlastnického práva ve prospěch Ing. P., takový postup neodůvodňují. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že se jedná o žalobu nepřípustnou dle § 85 s.ř.s., protože stěžovatelka má možnost brojit proti stavu, jak vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí, cestou civilního procesu. Stěžovatelka s uvedenými závěry soudů nesouhlasí. Žalobu na určení vlastnictví sice podala, její cíl je však jiný (určení vlastníka) než v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelka usiluje o obnovení původního stavu a žádá, aby katastrálnímu úřadu bylo zakázáno porušovat její vlastnické právo tím, že byl proveden zápis změny vlastníka. V ústavní stížnosti zejména namítá, že rozsudkem, který byl podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí jí nebyly uloženy žádné povinnosti a stěžovatelka ani nebyla účastnicí předmětného řízení. Dle jejího názoru katastrální úřad, který provedl zápis změny v osobě vlastníka formou záznamu, postupoval zcela v rozporu se správními předpisy. Stěžovatelka byla omezena v dispozičním právu k nemovitostem, do nichž investovala značné prostředky a nezákonným postupem katastrálního úřadu jí vznikla škoda. V době, kdy pan N. uzavřel kupní smlouvu s právním předchůdcem stěžovatelky, již neměl postavení povinného, neboť žaloba o restitučním nároku Ing. P. byla pravomocně zamítnuta (k vyhovění návrhu došlo až na základě rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích). Právní předchůdce stěžovatelky i sama stěžovatelka proto nabyli nemovitosti v dobré víře, přičemž stěžovatelka vycházela ze zápisu v katastru nemovitostí provedeném po 1. 1. 1993. V ústavní stížnosti dále obsáhle polemizuje s právní úpravou týkajících se restitucí, upozorňuje, že dochází k situacím, na které zákon nepamatoval, jejichž výsledkem jsou křivdy nové. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že postupem katastrálního úřadu došlo k zásahu do jejího vlastnického práva. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 12. 2006 zaslala Ústavnímu soudu na vědomí kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, kterým měl být rovněž řešen případ týkající se majetkové dispozice s nemovitostí v období po právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu a před rozhodnutím dovolacího soudu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Argumentace ústavní stížnosti je založena na přesvědčení stěžovatelky, že postupem katastrálního úřadu, který záznamem provedl změnu v osobě vlastníka, došlo k porušení jejího vlastnického práva. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že v ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. se výslovně uvádí, že záznam je úkon katastrálního řadu, který nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, z čehož vyplývá, že proceduru, týkající se provedení záznamu, nelze považovat za rozhodování o subjektivních právech a povinnostech (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 43/99). I kdyby katastrální úřad po vydání předmětného rozsudku ponechal zápis vlastnického práva beze změny, provedl zápis duplicitní, či tak jako v tomto případě provedl záznam vlastnického práva ve prospěch restituenta, není tím řešena otázka vlastnického práva a v konečném důsledku se může některý z dotčených subjektů obrátit na obecný soud s žalobou na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (což ostatně stěžovatelka již učinila). Otázka, kdo má být za nastalé situace "správně" zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, tedy v podstatě nemá řešení do doby, než bude rozhodnuto o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem, přičemž rozhodování nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale nezávislému a nestrannému soudu. Za současného stavu ani Ústavní soud není oprávněn věc meritorně posuzovat (vyřešení otázky vlastnických práv je předpokladem pro rozhodnutí o konečné správnosti postupu katastrálního úřadu ohledně zápisu vlastnického práva), neboť by tím nepřípustně zasahoval do činnosti obecných soudů. Z uvedeného důvodu se Ústavní soud ani nemohl zabývat přiloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, které se ostatně týkalo právě rozhodování o žalobě na určení vlastnictví. Pokud jde o podmínky žalobní legitimace k řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 s.ř.s., kvalifikaci nezákonného zásahu správního orgánu a podmínky přípustnosti žaloby, Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat. Za situace, kdy katastrální úřad v rámci svých kompetencí a pravomocí provedl v souladu s právními předpisy na základě předloženého pravomocného rozsudku záznam v katastru nemovitostí, nelze považovat závěry obecných soudů za ústavně rozporné. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími, kterými byla jako nepřípustná odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 s.ř.s., došlo k porušení vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka má k dispozici soudní žalobu jako prostředek, jímž se může domáhat nejen svého tvrzeného vlastnického práva, jež mělo být v důsledku postupu katastrálního úřadu porušeno, ale rovněž nápravy eventuálně nesprávného stavu v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu