II.ÚS 529/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud shledal, že se stěžovatelka domáhá přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem podle § 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Svůj návrh odůvodnila tím, že je zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, u níž je zvýšené riziko druhotné újmy s ohledem na její věk, pohlaví, životní situaci a vztahu k osobě podezřelé [srovnej § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech trestných činů")].

Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") návrh stěžovatelky výše citovaným usnesením zamítl s tím, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Vyšel z toho, že stěžovatelka, toho času zletilá, má sice v dané fázi trestního řízení postavení poškozené, neboť je proti obviněnému vedeno trestní stíhání ze spáchání trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, není však splněna podmínka zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy, tzv. sekundární viktimizace. Okresní soud přiblížil, že se nejedná o újmu způsobenou samotným trestným činem, ale o újmu v důsledku přístupu Policie ČR a dalších osob specifikovaných v § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů, která v daném případě nehrozí a ani nebyla stěžovatelkou ve výsledku tvrzena.

Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Krajský soud poté, co přezkoumal námitky stěžovatelky, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy, tj. nebyla splněna zákonná podmínka sekundární viktimizace. V rámci svého odůvodnění vysvětlil, že je nutné respektovat dikci zákona § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů v tom smyslu, že hodnocení pojmu "zvlášť zranitelná oběť" je výslovně navázáno na existenci zvýšeného nebezpečí druhotné újmy ze strany osob uvedených v § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů. Uvedl, že se nejedná o formalistickou aplikaci zákona, která by byla v rozporu s jeho smyslem, neboť spočíval-li by úmysl zákonodárce poskytnout právo na bezplatné zastoupení poškozeného zmocněncem všem poškozeným subjektům bez rozdílu, bezpochyby by jej vyjádřil explicitně. K žádnému takovému výkladu však dojít nelze. Uzavřel, že přes veškerou ohleduplnost k posuzované věci, podmínku druhotné viktimizace nemůže založit skutečnost, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s představami a osobními zájmy stěžovatelky.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy, krajský soud především, nevyhodnotily správně všechna její tvrzení dokládající zvýšené nebezpečí vzniku druhotné újmy. Má za to, že okolnosti případu svědčí o opaku, konkrétně se jedná o zvýšené riziko vzniku psychické újmy, neboť žije s pachatelem v sousedících malých obcích, kde se lidé vzájemně dobře znají; jde také ale například o opakované popisování trestného činu pro potřeby trestního a adhezního řízení a v důsledku toho i o jeho znovuprožívání.

Dle názoru stěžovatelky bylo příliš formalistickým výkladem zákona o obětech trestných činů porušeno její ústavně zaručené právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. V tomto smyslu předložila vlastní výklad ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů a uvedla své přesvědčení, že jistě nebylo úmyslem zákonodárce, aby za pomoci zákonné definice druhotné újmy dělil oběti trestných činů na různé okruhy. Odkázala rovněž na judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143), ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83), ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401) a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)], ze které vyvozuje četná ústavněprávní východiska, o která se může jakožto poškozená v trestním řízení argumentačně opřít. Stěžovatelka také navrhla, aby ji byla v případě úspěchu v řízení před Ústavním soudem přiznána náhrada nákladů řízení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není další přezkumnou instancí ani vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit; Ústavní soud je tak povolán ke korigování excesů, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení [srovnej nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)], ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719), ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207) nebo ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 (N 144/62 SbNU 225); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy hodnotily nedostatečně a příliš formalisticky splnění podmínky "zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy" ve smyslu zákona o obětech trestných činů, v důsledku čehož ji nebylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti a došlo tak k zásahu do jejího základního práva na právní pomoc.

Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý již od počátku řízení před soudy právo na právní pomoc. Upravuje-li proto zákon podmínky pro přiznání právní pomoci či určitého postavení účastníků řízení, je nutné, aby orgán veřejné moci (soud) sledoval, jsou-li konkrétní zákonné podmínky naplněny, jinak má jeho rozhodování znaky svévole porušujícím pravidlo, že stát může činit jen to, co mu zákon umožňuje.

Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů přezkoumal a dospěl k závěru, že v daném kontextu nejde o nepřípustný zásah do základního práva stěžovatelky na právní pomoc. Co se námitek stěžovatelky týče, Ústavní soud se s nimi neztotožnil, neboť odůvodnění okresního i krajského soudu považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat.

Obecné soudy založily napadená rozhodnutí na tom, že stěžovatelku nelze za daných okolností považovat za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, neboť v řízení nebylo prokázáno zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy v důsledku přístupu subjektů uvedených v § 2 odst. 5 téhož zákona (nikoli újmy způsobené pachatelem, jak stěžovatelka dle obsahu svých námitek, bohužel, nesprávně dovozuje). V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění usnesení krajského soudu, který mimo jiné uzavřel, že samotná skutečnost, že příslušné orgány činné v trestním řízení v rámci svého zákonného postupu nevyhověly všem návrhům a podnětům stěžovatelky (zejména ve vztahu k zadání znaleckého posudku k osobě stěžovatelky), ještě neznamená splnění podmínky zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy. Obecné soudy zvolily postup zcela legitimní a zákonný, odpovídající smyslu zákona, a Ústavní soud plně souhlasí se závěrem, že je nutné dikci zákona o obětech trestných činů v tomto ohledu respektovat, byť stěžovatelce neprospívá.

Konečně, zmiňuje-li stěžovatelka četnou judikaturu Ústavního soudu a závěry z ní vyplývající, je nutné uvést, že se dané problematiky dotýká pouze vzdáleně a obecně, konkrétní důvody pro kasační zásah Ústavního soudu z ní dovodit nelze.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatelky a přiznat ji náhradu nákladů řízení.