II.ÚS 54/18

Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kromě toho trestní soudy měly porušit čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a zásadu subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny. Stěžovatel také namítá porušení práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání dvou přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Dopustil se jich tím, že uváděl nepravdivé údaje o svých rodinných poměrech v žádostech o přiznání a vyúčtování náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky s cílem podvodně získat finanční prostředky. Způsobil tím škodu ve výši 174 375 Kč. Za uvedené přečiny obvodní soud stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Uložil mu také povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Kromě toho stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 170 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 170 000 Kč. Pro případ, že by stěžovatel peněžitý trest nevykonal, mu obvodní soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu

Stěžovatel podal proti rozhodnutím obvodního a městského soudu dovolání. Namítal nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Spatřoval je v použití ustanovení, podle něhož mu měly být náhrady neoprávněně přiznávány. Namítal také nedostatek podvodného úmyslu. Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Soudy obou stupňů podle něj nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že posuzovaný případ je natolik škodlivý pro společnost, že je zapotřebí na obviněného působit normami a nástroji trestního práva. Dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné. Napadená rozhodnutí netrpěla vadami.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy zcela ignorovaly právní úpravu služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Soustředily se na zjišťování splnění podmínek nároku pro poskytování náhrad cestovních výdajů z hlediska odloučenosti od rodiny, vymezením toho, kdo je členem rodiny stěžovatele, kterého člena rodiny navštěvoval, zda žil s družkou, kde s ní žil apod. Přitom uvedené okolnosti případu jsou právně zcela irelevantní. Nárok na náhradu cestovních výdajů musí být uspokojen bezpečnostním sborem i bez žádosti příslušníka. Stěžovatel předložil formulář "žádost o náhrady cestovních výdajů", který svou povahou není žádostí. Má být pokynem k vyplnění nezbytných údajů pro rozhodování služebního funkcionáře. Tato "žádost" slouží po podpisu služebního funkcionáře jako rozhodnutí. Nejedná se o žádost příslušníka o poskytování náhrad cestovních výdajů. Tu příslušník podává jen v případě fakultativních náhrad. Zjevně je jednodušší odsoudit řadového příslušníka, než přihlédnout k zásadnímu pochybení služebního funkcionáře. Obecné soudy podle stěžovatele chybně vykládají zákon č. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru").

Ústavní soud je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal dva přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Způsobil tím škodu ve výši přes 174 tisíc korun. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, která přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.

Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.