Ústavní soud II.ÚS 542/25

Stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, proto ji Městský soud v Brně ("městský soud") vyzval k jeho zaplacení v určené lhůtě a zároveň stěžovatelku poučil o následcích nezaplacení soudního poplatku. Jelikož stěžovatelka na výzvu soudu poplatek nezaplatila, městský soud řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (usnesení městského soudu ze dne 12. 6. 2024, č. j. EPR 263442/2023-24). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nezaplacením soudního poplatku zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto by byla povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Vedlejší účastnici však žádné účelně vynaložené náklady na bránění jejího práva nevznikly.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně ("krajský soud") tak, že usnesení městského soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka uvádí, že před uplynutím lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku sdělila městskému soudu, že vedlejší účastník po zahájení soudního řízení zaplatil vymáhanou jistinu pohledávky, a tuto skutečnost i doložila. S ohledem na uvedené proto vzala žalobu zpět, a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že městský soud pochybil, když jí nárok na náhradu nákladů řízení za těchto okolností nepřiznal a zavinění za zastavení řízení přičetl stěžovatelce z důvodu nezaplacení soudního poplatku, aniž by se ale zabýval důvody, proč tak neučinila. Napadené usnesení krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje prakticky žádnou reakci na odvolací důvody stěžovatelky.

Stěžovatelka považuje za adekvátní a procesně správné, aby i v případě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku soud posuzoval důvody, proč se tak stalo. Stane-li se tak pro chování žalovaného (který uhradil žalobní nárok), pak je nutné zavinění zastavení řízení shledat na jeho straně a tomu odpovídajícím způsobem rozhodnout i o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatelka je toho názoru, že řešení jí vznesené právní otázky přesahuje její vlastní zájmy, neboť uvedená problematika dosud nebyla vyššími soudy řešena.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu, neboť jím byl porušen čl. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Předně je třeba uvést, že ústavní stížností stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu, kterým potvrdil rozhodnutí městského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení před městským soudem ve výši 17 617,60 Kč. Stěžovatelka nijak nezpochybňuje postup městského soudu, kterým řízení zastavil.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde, lze v tomto ohledu za bagatelní bezesporu považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena. Možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí v minulosti dovodil Ústavní soud v případech, kdy existoval přesah vlastního zájmu stěžovatele, zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů. Ústavní soud však v nyní posuzované věci takové důvody neshledal.

Nutno dodat, že obdobným způsobem Ústavní soud přistupuje i k ústavním stížnostem týkajícím se výhradně náhrady nákladů řízení, což je také případ nyní posuzované věci. I tato rozhodnutí obecných soudů ruší Ústavní soud pouze výjimečně, jelikož nákladový spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 3931/18).

Ústavní soud ani v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud svůj závěr o správnosti rozhodnutí městského soudu řádně odůvodnil a odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které na danou věc dopadá. V postupu krajského soudu proto nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Nezaplatila-li stěžovatelka soudní poplatek, městský soud správně nepřihlédl ke zpětvzetí žaloby a zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Za této situace nebylo řízení zastaveno z důvodů na straně vedlejšího účastníka a nárok na náhradu nákladů řízení tak stěžovatelce nemohl být přiznán.

Ústavní soud v posuzované věci neshledal ani žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé povýšit relevanci případu týkajícího se pouze rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výši do ústavněprávní roviny.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.