II.ÚS 554/21

Stěžovatelka se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2021 domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že v době rozhodování Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích měla sedm, resp. osm let a "nemohla sama podat odvolání nebo ústavní stížnost". V ústavní stížnosti je přímo uvedeno, že stěžovatelka měla - po seznámení s napadenými rozhodnutími v roce 2020 - projevit vůli podat návrh na zvýšení výživného a určení styku s otcem, kdy toto řízení je u Okresního soudu v Českém Krumlově vedeno pod sp. zn. 8 P 1/2021; po podrobném seznámení s rozhodnutími projevila též vůli podat ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím. V závěru svého podání stěžovatelka poznamenává, že "dnešní den (pozn.: 1. 3. 2021) je posledním dnem pro podání ústavní stížnosti" (stěžovatelka tvrdí, že se seznamuje se spisovými materiály od 31. 12. 2020).

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu v situaci, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

V nyní posuzovaném případě byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 1. 2012 č. j. 8 Nc 435/2011-95, vyhlášen dne 17. 5. 2012. Podle poučení soudu proti němu nebylo přípustné dovolání. Ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, o něž stěžovatelka pravděpodobně běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvozuje, však nemíří na případy, kdy se (nezletilý) účastník řízení - nadto v době vydání rozhodnutí řádně zastoupený kolizním opatrovníkem - po téměř devíti letech rozhodne bránit proti rozhodnutí soudu. Naopak, ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pamatuje zejména na ty případy, ve kterých právní řád stěžovateli žádný procesní prostředek na ochranu svých práv neposkytuje (jedná se primárně o zásahy orgánů veřejné moci a rovněž o několik málo rozhodnutí orgánů veřejné moci, která jsou vydávána v jednoinstančním řízení a proti nimž neexistuje žádný prostředek nápravy). Je však zapotřebí zdůraznit, že pro každý případ je lhůta k podání ústavní stížnosti koncipována tak, že za žádných okolností její běh nemůže překročit jeden rok - jedná se o jednoroční objektivní lhůtu počítanou ode dne, kdy k zásahu skutečně došlo. Po uplynutí této lhůty nelze již ústavní stížnost podat, i kdyby se stěžovatel o zásahu dozvěděl až později.

Na základě výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako opožděnou.