II.ÚS 558/22

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 18 EXE 8078/2011-951, částečně zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2011, č. j. 18 EXE 8078/2011-16, v rozsahu vymáhaného plnění pro jistinu pohledávky oprávněného J. K., který v řízení o ústavní stížnosti vystupuje jako vedlejší účastník, ve výši 3 000 000 Kč, pro část úroků ve výši 6 % ročně jdoucích z částky 3 000 000 Kč od 30. 5. 2008 do 13. 12. 2012, kdy tato část úroků odpovídá částce 189 882 Kč, a pro úrok ve výši 6 % ročně jdoucí z částky 3 000 000 Kč od 14. 1. 2012 do zaplacení (výrok I), a ve zbývající části, tj. pro část úroků z prodlení ve výši 6 % ročně jdoucích z částky 3 000 000 Kč od 30. 5. 2008 do 13. 12. 2012, kdy tato část úroků odpovídá částce 463 110 Kč, pro směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a pro náklady předcházejícího nalézacího řízení ve výši 237 880 Kč, návrh stěžovatele (v řízení před obecnými soudy vystupoval jako povinný) na zastavení exekuce zamítl (výrok II).

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 11 Co 165/2021-1011, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-11 (dále též jen "předmětný směnečný platební rozkaz"), jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněného A, směnečný peníz ve výši 3 000 000 Kč, 6 % úrok z této částky od 30. 5. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu nákladů řízení, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-18, byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 50 Cm 153/2010-58, byly námitky stěžovatele proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu odmítnuty jako opožděné a že předmětný směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 5. 10. 2010. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci je dán důvod k částečnému zastavení exekuce, a to z důvodu započtení pohledávky stěžovatele vůči oprávněnému. Stěžovatel měl vůči oprávněnému splatnou pohledávku, když na oprávněného převedl svůj obchodní podíl ve společnosti B, ve výši 3 000 000 Kč a oprávněný za převod ničeho nezaplatil. Stěžovatel proto oprávněného dopisem ze dne 21. 3. 2011 vyzval k zaplacení dlužné částky a učinil vůči oprávněnému jednostranný zápočet částky 3 000 000 Kč, který byl oprávněnému doručen dne 13. 1. 2012. Vzhledem k tomu, že pohledávky stěžovatele (povinného) a oprávněného byly vzájemnými pohledávkami stejného druhu, bylo možné jejich započtení a v uvedeném rozsahu byl dán důvod pro zastavení exekuce. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele stran povinnosti exekučního soudu zkoumat, zda v souvislosti s podpisem směnky, která byla podkladem pro vydání předmětného směnečného platebního rozkazu, nespáchal oprávněný trestný čin. Odvolací soud dovodil, že v exekučním řízení není přípustný věcný přezkum exekučního titulu a nelze ani přihlížet k případným vadám předcházejícího nalézacího řízení. Vyšly-li stěžovatelem namítané skutečnosti o zneužití práva směnečné indosace oprávněným najevo po právní moci exekučního titulu, pak k případné změně původního meritorního rozhodnutí slouží institut obnovy řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne ze dne 1. 12. 2021, č. j. 20 Cdo 3051/2021-1081, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, když k jeho námitce nezkoumaly, zda se oprávněný v souvislosti se směnkou dopustil trestného činu a zda tak není dán důvod pro úplné zastavení exekuce. Stěžovatel popisuje vývoj případu realizace jeho investičního záměru spočívajícího v rekonstrukci hotelu v jeho vlastnictví. Z rozsáhlého popisu jednání oprávněného a zneužití jeho práva směnečné indosace (zejména, že oprávněný mu údajně vrátil pouze barevnou kopii zajišťovací směnky namísto jejího originálu, propojení oprávněného se společností A, a převod směnky na tuto společnost, ačkoliv prokazatelně věděl, že jí zajištěný dluh již zanikl) stěžovatel dovozuje, že jde o výjimečný případ, kdy je možné s ohledem na zásadní skutečnosti (spočívající ve zneužití směnečné indosace) uplatnit kauzální námitky v rámci exekučního řízení a v jejich důsledku je dán důvod pro zastavení celé exekuce. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1037/2014), dovozuje, že soud je oprávněn posoudit sám otázku viny, je-li to potřebné pro jeho rozhodnutí. Soudy v projednávané věci na toto posouzení, zda se oprávněný v souvislosti s podpisem a uplatněním směnky dopustil podvodného jednání a trestného činu, rezignovaly a nezabývaly se tak otázkou, zda není z tohoto důvodu naplněn předpoklad pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatel namítá, že exekuce v projednávané věci měla být zastavena z důvodu zneužití práva oprávněným (spočívající ve zneužití směnečné indosace a vymáhání svého nároku, který je ve svém podstatě již druhým plněním) v takové míře, že je opodstatněným důvodem pro zastavení exekuce a nejde o věcný přezkum exekučního titulu, jak dovodil odvolací soud. Stěžovatel objektivně neměl možnost uplatnit svou obranu v nalézacím řízení, neboť účelovost indosace směnky oprávněným k újmě povinného vyšla najevo až po jeho skončení, když společnost A, převedla směnku zpět na oprávněného. Stěžovatel dovozuje, že mu soudy v exekučním řízení měly poskytnout ochranu před jednáním oprávněného, a to bez ohledu na to, že oprávněný nebyl za trestný čin odsouzen (věc byla orgány činnými v trestním řízení odložena), a to zejména z toho důvodu, že v rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení nezkoumaly otázku viny na základě zjevně nepravdivých tvrzení oprávněného a pouze odkázaly stěžovatele na poskytnutí ochrany v civilním řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat okolnosti vedoucí k vydání exekučního titulu (zejména otázku porušení dobrých mravů výkonem práva v rozporu s nimi a znemožnění jeho procesní obrany účelovým postupem při předchozím protiprávním jednání) a má zato, že z důvodu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, který dosahuje takové intenzity, že toto právo de facto popírá a ve svém důsledku vedl ke vzniku exekučního titulu, kterým je vymáháno podruhé totéž, je naplněn důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti - k tomu je oprávněn jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Nepřisvědčily-li tedy obecné soudy tvrzením stěžovatele, vznesené námitky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípadná.

Exekuční soud, odvolací i dovolací soud svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Ve věci podle nich z návrhu ani přiložených důkazů s vyšší mírou pravděpodobnosti nevyplývá, že by exekuce měla být zastavena z jiných důvodů než těch, že byl prokázán částečný zápočet pohledávek v rozsahu vymáhaného plnění, nejsou tedy splněny podmínky pro úplné zastavení provedení exekuce. Realizace práv přiznaných pravomocným a vykonatelným exekučním titulem je legitimní; exekuce jako taková vždy znamená zásah do oprávněných zájmů a majetku povinného, který sám o sobě nemůže být důvodem k zastavení exekuce.

Obecné soudy jistě nemají v rámci svých rozhodnutí podporovat zneužívání institutu směnečného práva [srov. k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133)], nicméně primárním způsobem, jak takovému zneužívání zabránit, musí být právě okolnost, že směnečný dlužník bude mít reálný prostor k uplatnění své procesní obrany s tím, že se jí obecné soudy budou řádně zabývat. Skutečností ovšem je, že stěžovatel prostor pro obranu efektivně nevyužil, když námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu v nalézacím řízení podal opožděně a obnovu nalézacího řízení pro skutečnosti o jím tvrzeném zneužití práva směnečné indosace oprávněným, které vyšly najevo po právní moci exekučního titulu, nevyvolal.

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by ve směnečném vztahu vystupoval jako spotřebitel, což právě byly některé případy, na které dopadala odkazovaná nálezová judikatura Ústavního soudu. Z tvrzení samotného stěžovatele lze dovodit, že předmětnou směnku vystavil při realizaci svých podnikatelských aktivit.

Ústavní soud v postupu a úvahách obecných soudů neshledává žádnou vadu, natož takovou, která by byla s to ovlivnit výsledek řízení. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.