Ústavní soud II.ÚS 571/26 – Zrušení údaje o místu trvalého pobytu

Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 3850/OSC/MMB/0309934/2022, zn. ISC/TP/22/355, bylo rozhodnuto, že se vyhovuje žádosti pana Ing. Eduarda Kočvary a Mgr. Marie Kočvarové o zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese X, neboť jsou splněny podmínky § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel, a současně se místem jeho trvalého pobytu stává ohlašovna, tzn. Y. Podané odvolání bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru správního a Krajského živnostenského úřadu ze dne 10. 8. 2022, č.j. JMK 118306/2022, sp. zn. S-JMK 111574/2022 OSPŽ, zamítnuto.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, č.j. 29 A 82/2022-117, byla žaloba podaná proti rozhodnutí krajského úřadu zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2025, č.j. 2 As 71/2025-33, zamítnuta.

Podle stěžovatele neexistoval zákonný důvod pro zrušení jeho trvalého pobytu, neboť manželé Kočvarovi nenabyli k bytu vlastnické ani nájemní právo. Smlouvy o převodu členského podílu jsou dle jeho názoru absolutně neplatné, což měly soudy vyřešit jako předběžnou otázku. K faktickému uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a Tomášem Březinou navíc nikdy nedošlo, neboť oba podepsali textově odlišné verze dokumentu. Stěžovatel rovněž uvedl, že absence registrace smlouvy u bytového družstva nemá vliv na její účinnost mezi stranami a vůči třetím osobám. Stěžovatel dále namítl, že svá členská práva v bytovém družstvu nemohl platně převést na Tomáše Březinu, neboť je již předtím převedl na svého otce Josefa Skupu. S uvedenou argumentací se obecné soudy nevypořádaly pročež zasáhly do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž pravidelně zdůrazňuje, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, že argumentace stěžovatelů je v zásadních bodech téměř identická s námitkami a důvody, s nimiž se řádně vypořádaly ve věci rozhodující obecné soudy, přičemž ve své podstatě jde o polemiku vybudovanou na vlastních výkladech skutkových zjištění stěžovatelů, kteří z těchto zjištění vyvozují i od soudů odlišné právní závěry.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak správní orgány, resp. obecné soudy rozhodly o žádosti manželů Kočvarových týkající se trvalého pobytu stěžovatele. K uvedenému je třeba konstatovat, že splnění zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele bylo ve správním řízení spolehlivě prokázáno. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy se nezabývaly otázkou platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, lze uvést, že touto námitkou se ústavně konformním způsobem zabýval jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud. Existují-li pravomocná rozhodnutí o užívacím právu stěžovatele vydaná v občanskoprávním řízení, jsou pro správní soudy závazná a ty nemají prostor pro jejich přehodnocování. V podrobnostech lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že účastníci budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.