II.ÚS 574/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 574/15 ze dne 6. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NANAI, s. r. o., se sídlem Gorkého 502, Kladno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 211/2014-272, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 23. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. 2. K věci samé stěžovatelka uvádí, že žalobce Václav Kubr (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby bylo určeno, že v žalobě specifikovaný pozemek není zatížen zástavním právem smluvním ve prospěch stěžovatelky jako zástavního věřitele. Žalobu odůvodnil zejména tím, že vůči pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě" nebo "zákon č. 229/1991 Sb.") a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 9. 9. 2003 bylo určeno, že je oprávněnou osobou a vlastníkem předmětného pozemku. Podle žalobce tímto rozhodnutím pozbyly platnost smlouvy, kterými byl tento pozemek převeden na společnost INTER MODEX, spol. s. r. o. Tato společnost přitom uzavřela s Erste Bank Sparkassen (ČR) a.s., tedy s právní předchůdkyní stěžovatelky jako zástavním věřitelem, zástavní smlouvu o zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000 Kč. Žalobce se však domníval, že zástavní právo ve prospěch stěžovatelky na pozemku nevázne, neboť pozemek na žalobce přešel v restituci a povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydáním věci. 3. Jak dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (a plyne to i z kopie rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti), Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 4. 2012, č. j. 17 C 324/2010-183, podané žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil uhradit žalobci náklady řízení. Podle obvodního soudu totiž zástavní věřitel při zřizování zástavního práva nemohl být v dobré víře ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), konkrétně pak dle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000. Na předmětný pozemek byl totiž podle obvodního soudu k datu 8. 12. 1992 uplatněn řádně a včas restituční nárok podle zákona o půdě. Nadto nelze podle obvodního soudu restituci majetku považovat za smluvní převzetí věci ve smyslu ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle citovaného znění § 151d odst. 1 občanského zákoníku přitom platilo, že "[d]á-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře." Podle odst. 2 stejného ustanovení "[p]řevezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci." Proto také vydání věci oprávněné osobě nelze považovat za způsob nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle něhož "[z]ástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Pozdější vlastník zástavy má postavení zástavního dlužníka." 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, č. j. 55 Co 435/2012-217, změnil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že žalobu zamítl. Podle městského soudu totiž nebylo prokázáno, že by zástavní věřitel musel vědět, že stav zápisu předmětného pozemku neodpovídá skutečnosti, pročež zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele platně vzniklo a dosud trvá. Vzhledem k tomu, že se žalobce stal vlastníkem pozemku až ke dni 9. 9. 2013, kdy na něm vázlo zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 3. 1998 a vzhledem k tomu, že zákon o půdě neobsahuje - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb." nebo "zákon o mimosoudních rehabilitacích") - ustanovení korespondující § 10 odst. 3 naposledy citovaného zákona, z něhož by eventuálně bylo možné dovodit také dobrou víru restituenta o tom, že povinná osoba před vydáním nemovitosti splnila svou zákonnou povinnost a způsobila zánik zástavního práva, vázne podle názoru městského soudu na pozemku zástavní právo ve prospěch stěžovatelky. 5. K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem z 10. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 211/2014-272 tak, že změnil citovaný rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil. Nejvyšší soud připustil dovolání, neboť pro rozhodnutí sporu bylo významné řešení právní otázky, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona o půdě, zástavní právo, jež bylo zřízeno ještě v době před vydáním věci. Podle Nejvyššího soudu však městský soud tuto otázku vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud totiž nerozlišoval, zda zástavní právo vzniklo, a dále, zda působí proti vlastníku zástavy. Podle názoru Nejvyššího soudu zástavní právo může platně vzniknout, nepůsobí však v kontextu právě projednávané věci proti žalobci, neboť ten nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu shora citovaného ustanovení § 164 občanského zákoníku. Došlo-li totiž k vydání věci podle zákona o půdě dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby - jde tedy o obnovu původního právního stavu s účinky ex tunc - a proto nelze oprávněnou osobu, které byla věc vrácena do vlastnictví, považovat za pozdějšího vlastníka zastavené věci ve smyslu již zmíněného ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 3. 1998 tak v předmětné věci podle Nejvyššího soudu nezatěžuje daný pozemek, neboť nepůsobí vůči žalobci. 6. V daném kontextu má stěžovatelka nicméně za to, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces (zahrnující i zásadu rovnosti účastníků řízení a princip právní jistoty a předvídatelnosti), a to tím, že připustil dovolání žalobce v rozporu se zákonem a za dovolatele (žalobce) vyvodil otázku hmotného práva, která je pro rozhodnutí určující. Nadto prý tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. V daném případě tak Nejvyšší soud podle mínění stěžovatelky zcela překročil hranice své pravomoci, když sám - bez ohledu na důvody vymezené v dovolání - vyvodil právní otázku (působení zástavního práva zřízeného před vydáním věci vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona o půdě). Zásadním způsobem tak znevýhodnil jednu stranu vůči druhé. 7. Vedle rovnosti účastníků řízení měl Nejvyšší soud porušit rovněž princip právní jistoty a předvídatelnosti, neboť se zcela odchýlil od závěrů, jimiž se zabýval Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, aniž by ovšem jakýmkoliv způsobem umožnil stěžovatelce vyjádřit se k jím nastolené právní otázce; ve své podstatě tak Nejvyšší soud postavil stěžovatelku před "hotovou věc". Porušení naposledy zmiňovaných principů je podle stěžovatelky o to závažnější, že Nejvyšší soud na daný případ aplikoval s odkazem na ustálenou judikaturu ve své podstatě průlomové soudní rozhodnutí, jež bylo vydáno teprve v průběhu předmětného řízení, respektive po podání dovolání [stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3771/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz)]. 8. V neposlední řadě stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí bez ohledu na zákonnou úpravu upřednostnil vlastnictví žalobce před právy stěžovatelky, což je podle jejího názoru nepřípustné. Na rozdíl od Nejvyššího soudu je totiž stěžovatelka přesvědčena, že v daném