II.ÚS 645/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 645/06 ze dne 23. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele TIPSPORT, a. s., se sídlem Václavské náměstí 56/802, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, PhD., LLM, advokátkou, se sídlem Vítkova 23, 180 00 Praha 8, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Ko 15/2006-245, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2005, č. j. 46 K 39/2004-112, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Marka Rangotise, se sídlem Cornovova 60, 618 00 Brno, správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o., se sídlem Svatoplukova 63, 763 61 Napajedla, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2005, č. j. 46 K 39/2004-112, bylo v rámci konkursního řízení na úpadce L. I. D. A., spol. s r. o. (vedlejší účastník), rozhodnuto o návrhu správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o., na vydání předběžného opatření tak, že nájemci, mezi něž náleží i stěžovatel, nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti") jsou povinni platit nájemné za užívání nebytových prostor v předmětných nemovitostech, jakož i další úhrady spojené s užíváním nemovitostí, na účet správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o. Soud prvního stupně vyšel z toho, že správce konkursní podstaty zahrnul nemovitosti do konkursní podstaty úpadce oprávněně. Podle § 18 odst. 4 (správně § 18 odst. 3) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), je oprávněním správce nemovitosti držet, užívat a požívat jejich plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem nemovitostí či nikoliv. Soud prvního stupně se vypořádal s otázkou, zda lze na třetích osobách, které nejsou účastníky konkursního řízení, spravedlivě požadovat, aby se podrobily povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí o předběžném opatření. V této souvislosti dospěl k závěru, že nájemci placením nájemného na účet správce konkursní podstaty splní svůj závazek hradit nájemné, vyplývající z jednotlivých smluv o nájmu nebytových prostor, nevznikne jim žádná škoda a ani se nedostanou do horšího postavení. Je věcí správce konkursní podstaty, aby nedisponoval s výnosy z nájemného až do pravomocného skončení sporů o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, a až podle výsledku těchto sporů je použil buď k uspokojení věřitelů, nebo vydal tomu žalobci, který bude ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úspěšný. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Ko 15/2006-245, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že pro věc je nerozhodné, zda stěžovatel užívá nemovitost na základě smlouvy o podnájmu, na základě smlouvy o nájmu či snad bez právního důvodu. Podstatné je, že nemovitosti, v nichž se nacházejí užívané nebytové prostory, jsou zahrnuty do konkursní podstaty, stěžovatel tyto prostory užívá a nájemné inkasuje třetí osoba, nikoliv správce konkursní podstaty. Na povinnosti platit nájemné správci konkursní podstaty nic nemění ani skutečnost, že současným vlastníkem nemovitosti byla podána vylučovací žaloba, o níž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000. Vzhledem k tomu, že hrazením nájemného třetím osobám, hrozil vznik škody konkursní podstatě, byl postup soudu prvního stupně zcela v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. § 66b odst. 1 věta první zákona o konkursu a vyrovnání). Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení zásady, že nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny). Soudy obou stupňů tuto zásadu porušily tím, že nesprávně a extenzivně vyložily zejména § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání a na základě tohoto výkladu uložily svými rozhodnutími povinnosti, které zákon neukládá. Podle názoru stěžovatele nejsou součástí konkursní podstaty výtěžky z pronájmu nemovitostí zapsaných do podstaty pouze z titulu zástavního práva. Ustanovení § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání stanovuje, že s věcí, která byla zapsána do konkursní podstaty může správce konkursní podstaty, popř. jím pověřená osoba, nakládat. Pojem nakládat ovšem nezahrnuje oprávnění požívat plody a užitky z věci. Odkaz Vrchního soudu v Olomouci na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemůže být v současné době aplikován, neboť vychází z odlišného právního stavu. Nejvyšší soud ČR se navíc ve svém rozhodnutí otázkou práva k přírůstkům a plodům zástavy k věci přímo nezabýval. Stěžovatel tedy dovozuje, že z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá právo správce konkursní podstaty užívat a požívat užitky z věci, práv a jiných majetkových hodnot, které jsou do soupisu podstaty zapsány pouze jako předměty zajišťující pohledávky konkursních věřitelů z titulu zástavního práva. Jediné oprávnění vlastníka, které je převedeno na správce konkursní podstaty, je oprávnění s věcí nakládat; podle stěžovatele má správce konkursní podstaty pouze možnost zpeněžit ji ve veřejné dražbě. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že zástavní právo k nemovitosti se nevztahuje automaticky na pohledávky na nájemné, k čemuž slouží institut zástavního práva k pohledávce. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá otázku, zda je možno platby z nájemného zařadit mezi pohledávky, které jsou součástí konkursní podstaty, a dospívá k závěru, že tomu tak není. Zákon o konkursu a vyrovnání toto neumožňuje a pokud obecné soudy tak rozhodly, porušily tím mj. čl. 2 odst. 3 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že stěžovatel je podnájemcem v předmětných nemovitostech a nikoliv nájemcem, jak bylo v usnesení soudu prvního stupně nesprávně uvedeno. Stěžovatel na tuto skutečnost upozornil, avšak soudy ji téměř nereflektovaly. Podle stěžovatele se soudy dopustily pochybení tím, že řádně neodůvodnily, proč není rozdíl v právním titulu užívání nemovitosti, ačkoliv povaha obou institutů je naprosto odlišná. Dále poukázal na nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, když odvolací soud v odůvodnění nevysvětlil, proč tvrzení stěžovatele o tom, že není nájemcem objektu, nezohlednil, přestože stěžovatel tuto skutečnost řádně doložil podnájemní smlouvou. Odvolací soud řádně neuvedl, které důkazy provedl a které nikoliv, což se ve světle judikatury Ústavního soudu (stěžovatel poukázal na nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 28, č. 123, str. 69) jeví jako porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně poukázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod stanovující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, který byl porušen tím, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele bylo právnímu zástupci doručeno až po 13 měsících, což je vzhledem k povaze institutu předběžného opatření lhůta nepřiměřená. Stěžovatel rovněž vznášel námitky vůči smlouvě, kterou uzavřel se správcem konkursní podstaty a která je dle jeho názoru neplatná. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Opakovaně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, jehož závěry, přestože vycházejí z právního stavu v době před 1. květnem 2000, jsou plně aplikovatelné i na současné znění zákona o konkursu a vyrovnání. Vyjádřil přesvědčení, že výklad stěžovatelem uváděných ustanovení byl proveden zcela ústavně konformním způsobem. Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na to, že dle § 76 odst. 2 o. s. ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost i někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to po něm spravedlivě žádat. Pokud tedy stěžovatel akcentuje tento princip, tj. že se na něj předběžné opatření nemělo vztahovat, pak měl a mohl se odvolat pouze proti té části předběžného opatření, která se ho týká a nikoliv požadovat zrušení v celém rozsahu. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stí