II.ÚS 673/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Toto základní právo stěžovatele mělo být porušeno v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu, jenž zcela přehlédl, že v přestupkovém řízení týkajícím se stěžovatele nebyl dostatečně a bez rozumných pochybností zjištěn skutkový stav. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje zejména na skutečnost, že správní orgán neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který se vyjadřoval ke spolehlivosti měření rychlosti vozidel a předkládal statistickou analýzu tohoto fenoménu. Stěžovatel, který byl shledán vinným ze spáchání přestupku (v obci mu byla naměřena rychlost 101 km/h) se i v ústavní stížnosti výslovně odvolává na závěry znaleckého posudku a tvrdí, že výsledky měření rychlosti nikdy nemohou být považovány za zcela spolehlivé. Konkrétně stěžovatel uvádí, že "100% interval spolehlivosti je v podstatě jakékoliv číslo". Zároveň stěžovatel Nejvyššímu správnímu soud vytkl, že bagatelizoval vady odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a nezabýval se všemi pochybeními, kterých se tento soud dopustil.

Další obsah napadeného rozhodnutí, ani řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat. Jak obsah napadeného rozhodnutí, tak průběh řízení jsou totiž stěžovateli i účastníku řízení známy.

Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Naopak institut ústavní stížnosti není určen k výkladu podústavního práva, ke sjednocování judikatury a ani k přehodnocování skutkových a právních závěrů, učiněných obecnými soudy.

Jak již bylo rekapitulováno shora, v projednávané věci se řízením (od řízení před správním orgánem prvního stupně až po nynější řízení před Ústavním soudem) vine jako červená nit jedna klíčová námitka stěžovatele - totiž že se stoprocentní pravděpodobností nelze rychlost motorových vozidel standardně používaným přístrojem změřit. Kreativní intepretací zákonů statistiky pak stěžovatel dospívá k závěru, že "100% interval spolehlivosti je v podstatě jakékoliv číslo". Z toho by se ovšem podávalo, že byť mu byla v obci naměřena rychlost 101 km/h, mohl jet jakoukouliv rychlostí. Proti tomu pak stojí závěr správního orgánu, akceptovaný i správními soudy, podle něhož lze s praktickou jistotou tvrdit, že stěžovatel (byť s možností jisté odchylky) jel v obci rychlostí 101 km/h.

S touto primární námitkou jsou pak úzce spojeny i námitky procesního charakteru, podle nichž správní orgán nesprávně považoval znalecký posudek za nadbytečný, a správní soudy pak vady zjišťování skutkového stavu dostatečně nereflektovaly.

Jak však Ústavní soud již shora naznačil, není zásadně jeho úkolem přezkoumávat proces zjišťování skutkového stavu obecnými soudy, popř. jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud přitom konstatuje, že v projednávané věci zjevně nenastala žádná ze situací vymezených v bohaté prejudikatuře [srov. např nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663) či nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)], jež by jeho výjimečný zásah do této oblasti vyžadovala.

Předně tak Ústavní soud konstatuje, že skutkový stav zjištěný správním orgánem (a posléze správními soudy přezkoumaný) není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem pro ústavně konformní rozhodnutí o vině stěžovatele. Rovněž závěr, podle něhož za dané důkazní situace bylo provedení důkazu znaleckým posudkem nadbytečné, považuje Ústavní soud za racionální. Toliko pro úplnost dodává, že se zřetelně nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu (k tomu srov. i shora citovanou judikaturu), neboť zamítnutí tohoto návrhu bylo řádně a dostatečně odůvodněno.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevykazuje ani žádné jiné ústavněprávní vady. Jeho výrok je přesvědčivě, srozumitelně a ústavně konformně odůvodněn a stěžovatelovy námitky proti tomuto rozhodnutí nejsou ničím jiným než opakovaným uplatňováním argumentů, se kterými se již správní orgány i obecné soudy opakovaně vypořádaly.

S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. téhož zákona.