II.ÚS 686/19

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci žalobkyně spol. Inform Data a. s. (dále jen "žalobkyně") a stěžovatelky jako žalované tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 038 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně též náhradu nákladů řízení ve výši 15 208 Kč (výrok II.). S ohledem na výši peněžitého plnění, které bylo předmětem žalobního návrhu, nebylo odvolání proti rozhodnutí okresního soudu přípustné.

Stěžovatelka ústavní stížností nebrojí proti výroku I., jelikož co do oprávněnosti požadavku na zaplacení jistiny pohledávky nemá námitek. Ústavní stížnost proto podává toliko proti nákladovému výroku.

Namítá, že rozhodnutí o výši nákladů řízení, které má žalobkyni uhradit, není zcela spravedlivé, pokud žalobkyně k podané žalobě nedodala doklady o důvodnosti svého nároku, ačkoliv věděla o deficitu na straně stěžovatelky, jakož i o možnosti spor vyřídit mimosoudně. Stěžovatelka se s ohledem na možnost seznámit se s důkazy až při prvním soudním jednání domnívá, že přes důvodnost žaloby nenese výlučné procesní zavinění na vzniku sporu a nákladů řízení žalobkyně. Především považuje za absurdní, pokud náklady řízení v bagatelní věci s jediným ústním jednáním jsou 2,5 násobně vyšší než samotná žalovaná částka, přičemž svoji argumentaci podporuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud dal přitom opakovaně najevo (srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá tato judikatura je dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).

Rovněž platí, že podle svojí ustálené judikatury při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Jestliže stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17, je možné k tomu ve stručnosti uvést následující. Ve výše citovaném nálezu jednak výše nákladů řízení, o něž se vedl spor před Ústavním soudem, přesahovala výši sporné částky přibližně osminásobně, ale především se jednalo o incidenční spor v rámci insolvenčního řízení, kdy pro vymožení sporných pohledávek se nechal insolvenční správce zastoupit advokátem. S ohledem na tyto odlišné skutkové okolnosti je proto možné uzavřít, že tento nález není na nyní projednávanou věc zcela přiléhavý.

Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši v otázce nákladů řízení, dospěl k závěru, že nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Okresní soud totiž svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, resp. účelně vynaložené náklady žalobkyně v souladu s rozhodovací praxí a zákonnými normami specifikoval, vyčíslil a také vyložil, které uplatňované náklady žalobkyně neakceptoval (viz odst. 6 napadeného rozsudku).

Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.