II.ÚS 689/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 689/08 ze dne 2. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph. D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 1a, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007 č. j. 3 To 243/2007-1166 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2007 č. j. 3 T 721/2003-1116, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 17. 3. 2008 a i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, 4 odst. 1, 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 721/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel byl spolu s obžalovaným J. H., který byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 148 odst. 1 a 3 písm. a), c) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a dalšími obžalovanými (M. H. a P. K.) uznán rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2007 č. j. 3 T 721/2003-1116, vinným trestným činem pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tak, že obžalovaný J. H., zabývající se výrobou alkoholických nápojů studenou cestou v provozovně v Pasohlávkách, okres Břeclav, pokračující ve výrobě alkoholických nápojů od října 1999 pod hlavičkou firmy Palih, s. r. o., Brno, Mezírka 1, jejímž byl jednatelem, ve stejném výrobním prostředí, když rozhodnutím Ministerstva financí ČR mu byl pro rok 1999 stanoven limit nákupu lihu za stanovených podmínek pro firmu Palih, s. r. o., Brno, Mezírka 1, IČO 25538055, vyrobil z nadlimitních zásob lihu neznámého původu 60.480 ks 30% lihoviny s příchutí rumu označené R.U.M. o obsahu 0,46 litru v láhvi za účelem prodeje lihovin, aniž by měl v úmyslu přiznat spotřební daň, přičemž po společné dohodě s obžalovaným M. H., P. K. a L. B. prodej vyrobené lihoviny realizoval, a to prostřednictvím obžalovaného P. K., fyzicky podnikajícího pod jménem P. K. - Autoservis, který dne 2. 11. 1999 uzavřel se zástupcem firmy NELI, a. s., Vyškov obžalovaným L. B. kupní smlouvu na dodávku uvedené lihoviny, ačkoli se výrobou a distribucí lihovin nezabýval, a obžalovaný L. B. věděl, že dodavatelem lihoviny je ve skutečnosti obžalovaný J. H., který také v jiných případech firmě NELI, a. s., lihovinu dodával, obžalovaný P. K. a obžalovaný M. H. s vědomím obžalovaného J. H. a obžalovaného L. B. pak vystavili ve firmě obžalovaného M. H. Mont Group s. r. o. Kostice faktury - č. 122/99 datovanou dnem 3. 11. 1999, č. 123/99 datovanou dnem 5. 11. 1999 a č. 132/99 datovanou dnem 30. 11. 1999, na základě kterých firma P. K. - Autoservis Kostice prodává firmě NELI, a. s., Vyškov po 20.160 ks lahví o obsahu 0,46 litrů lihoviny ve fakturované ceně po 998.565,- Kč, kdy uvedené množství lihoviny pak bylo dodáno obžalovaným J. H. firmě NELI, a. s., v měsíci listopadu a počátkem prosince 1999, za což bylo zaplaceno touto firmou 3 krát po 998.565,- Kč v hotovosti vykázanému příjemci obžalovanému P. K., aniž by byla přiznána spotřební daň, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně ke škodě státu v rozsahu 1.953.020,- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O odvolání všech obžalovaných včetně stěžovatele rozhodl Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 3 To 243/2007-1166, který podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvého stupně zrušil ve výrocích o uložených trestech ohledně všech obžalovaných a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu se stěžovatel ještě bránil podáním dovolání. Stěžovatel své dovolání opřel o dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 597/2008 dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel napadl rozsudky soudu prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Má za to, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, a jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona. Namítá jednak, že popsaný skutek ve své podstatě spočívá v uvedení nadlimitních zásob lihu do oběhu, což dle názoru stěžovatele je skutkovým vymezením trestného činu nedovolené výrobu lihu podle § 194a odst. 1 tr. zákona. Ačkoli se v tomto případě jedná o subsidiární trestný čin ve vztahu k činům přísněji trestným (trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zákona nebo trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle § 193 tr. zákona), soud prvého ani druhého stupně se nevypořádal s otázkou, zda se jedná či nejedná o syntetický líh, u něhož neplatí povinnost uhradit spotřební daň, takže ani nemohli dovodit subsidiaritu k trestnému činu krácení daně dle § 148 tr. zákona, a tedy posoudit předmětný skutek jako trestný čin krácení daně, a také se skutečností, že daň byla řádně přiznána v zákonem stanovené lhůtě a ve správné výši, ovšem před možností podat daňové přiznání byl obžalovaný J. H. vzat do vazby, a proto ani nemohl splnit svoji zákonnou povinnost. Aby se dle stěžovatele jednalo o trestný čin ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona, muselo by jeho jednání být úmyslné, což se soudům obou stupňů dle stěžovatele vůbec nepodařilo prokázat. Jak stěžovatel uvedl, nevěděl a ani z provedených důkazů nevyplývá, že by mohl vědět, že se jedná o nadlimitní zásoby lihu. Stěžovatel tvrdí, že na jejich získání, zajištění či zprostředkování se nepodílel a ani nemohl vědět, zda bude ze strany osoby, která uvádí líh do oběhu přiznána a zaplacena spotřební daň, když navíc nemohl toto nijak ovlivnit a po celou dobu jednal jako zaměstnanec společnosti NELI, a. s. Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, provedené důkazy jsou hodnoceny vadně a neúplně. Soudy se nevypořádaly s námitkou, že výše vzniklé škody v částce 1.953.020,- Kč z provedených důkazů (zpráva o provedení finanční kontroly a vystavených dodatečných platebních výměrů) nijak nevyplývá. Odposlechy, na které soudy odkazují, jsou s ohledem na časovou souslednost pouze důkazem svědčícím o tom, že společnosti NELI, a. s., nebylo úplně zřejmé, kdo zboží dodával v době fyzického doručení, a že stěžovatel sám měl snahu, aby společnost NELI, a. s. měla vše v pořádku, zejména proto, že materiály P. K. (živnostenský list, osvědčení o registraci daně, atd.) měla společnost k dispozici již před telefonními rozhovory, a právě proto se o věc zajímala. Z provedených důkazů ovšem nevyplývá, kdy a kdo materiály od P. K. za společnost, a tím i stěžovatel, obdržel. K tomu stěžovatel dodal, že P. K. měl oprávnění k obchodování s alkoholem a kupní cena mu byla zaplacena ve společnosti NELI, a. s. Dle tvrzení stěžovatele, soud prvého stupně při svém rozhodování využil nezákonně získaný důkaz, a to zprávu o kontrole Finančního úřadu Mikulov, přičemž s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud. Soudy se dle stěžovatele nevypořádaly s jeho argumenty, že kontrola byla prováděna vůči J. H., nikoliv společnosti PALIH s. r. o., a tím také došlo k faktické záměně daňových subjektů a opakované daňové kontrole, která je obecně nepřípustná. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu napadených rozhodnutí jakož i prostudováním spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušen