Ústavní soud II.ÚS 723/25 – Křivé obvinění

Na stěžovatelku bylo podáno trestní oznámení, které bylo odloženo; poté bylo proti oznamovateli zahájeno trestní řízení pro přečin křivé výpovědi.

Okresní soud v Třebíči ("okresní soud") rozsudkem č. j. 1 T 8/2021-668 ze dne 19. srpna 2024 uznal obviněného vinným podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku, uložil mu peněžitý trest v celkové výši 60 000 Kč a povinnost nahradit poškozené stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč; se zbytkem nároku byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem ve veřejném zasedání k odvolání obviněného zrušil rozsudek okresního soudu, obviněného zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, a stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatelka, která v řízení vystupovala jako poškozená, se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. dubna 2022 (N 53/111 SbNU 331)] a má za to, že v projednávané věci jde o pokračování v domácím násilí (viz její doposud nevyřízená ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 993/24), k čemuž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka namítá, že jí bylo upřeno právo na projednání protiprávního jednání obviněného (bývalého partnera, otce jejího syna) a tvrdí, že krajský soud vyhodnotil důkazy, které neprovedl, neboť nevyslechl stěžovatelku ani svědka a rozhodnutí změnil, ačkoli měl vycházet z hodnocení důkazů tak, jak byly provedeny nalézacím soudem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. února 2022 (N 24/110 SbNU 239)].

Krajský soud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1086/2023-3328 ze dne 21. ledna 2024 (viz řízení sp. zn. IV. ÚS 993/24), z něhož nesprávně dovodil subsidiaritu trestní represe při hodnocení rodinných sporů; podle stěžovatelky však nelze domácí násilí zahrnout pod princip ultima ratio. Současně stěžovatelka navrhla přerušit řízení do rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24, z níž může vzejít objasnění pozice poškozené v trestním řízení v řízení o ústavní stížnosti.

Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit, neboť jím podle ní byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 3, čl. 6 odst. 1 a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost podala řádně zastoupená stěžovatelka včas a její podání splňuje požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Ve věci byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovatelce zákon poskytuje, a Ústavní soud je k projednání věci příslušný.

Ústavní soud se seznámil s napadeným rozsudkem i protokolem z veřejného zasedání krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudní orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli obecným soudem dalšího stupně, neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů, jejichž úloha spočívá v tom, že zkoumají, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své úvahy v tomto směru jsou povinny zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, že vyslovené závěry byly hrubě nepřiléhavé nebo vykazovaly znaky svévole.

Z předložených podkladů se podává, že obviněný na stěžovatelku podal trestní oznámení - mimo jiné i proto, že násilím vnikla do jeho domu, když si přišla vyzvednout jejich syna. Tento krok měl být podle stěžovatelky mstou za její trestní oznámení (viz sp. zn. IV. ÚS 993/24). Trestní oznámení obviněného policejní orgán odložil a následně byla na něj podána obžaloba pro přečin křivé výpovědi. Nalézací soud nejprve trestní stíhání zastavil (usnesení č. j. 1 T 8/2021-445 ze dne 3. srpna 2023), neboť trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný čin (viz sp. zn. IV. ÚS 993/24) již uložen. Krajský soud však toto usnesení zrušil usnesením sp. zn. 5 To 232/2023 ze dne 18. října 2023, neboť pro daný postup nebyly dány podmínky - v důsledku změny v paralelním řízení byl obviněnému uložen mírnější trest, než jaký mu hrozil v projednávané věci.

Následně okresní soud rozhodl, jak je shora uvedeno, a rozsudek založil především na výpovědi stěžovatelky a zvukovém záznamu, který předložila a který měl dokumentovat průběh jejího "vniknutí do domu" a následného setkání s obviněným při předání syna. Krajský soud ve veřejném zasedání zčásti zopakoval dokazování - především závěry znaleckého posudku o analýze zvukového záznamu. Podle znalce nelze určit, kdy zvukový záznam vznikl (datum a čas), a nic nenaznačuje, že by "s nahrávkou bylo jakkoli manipulováno. Není však možné to jednoznačně prokázat...". Podle krajského soudu lze pochybovat o autenticitě nahrávky, a proto ji měl okresní soud hodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo (bod 12); z tohoto důvodu krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil.

Současně krajský soud poukázal na další okolnosti případu: projednávání trestního oznámení obviněného bylo zahájeno až po sedmi měsících od jeho podání, z trestního oznámení byla vyňata minoritní část, která se vyvinula v předmětné řízení (bod 13), bez zohlednění všech okolností vzájemného vztahu stěžovatelky a obviněného. Krajský soud poukázal i na obdobné řízení: obviněný podal trestní oznámení na bratra stěžovatelky (pro podobné jednání) a následné trestní řízení o možném přečinu křivého obvinění policejní orgán odložil (bod 15). Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na paralelní řízení (věc vedena pod sp. zn. IV. ÚS 993/24) a uzavřel, že by měl stát rodinné spory prostřednictvím trestněprávní represe řešit jen v nejzávažnějších případech.

Krajský soud provedl důkazy v dostatečném rozsahu, aby na jejich základě mohl učinit vlastní skutková zjištění (viz nález sp. zn. I. ÚS 1365/21), a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatelky o porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zaručují rozhodování nezávislého soudu na základě předem stanovených pravidel, nikoli výsledek odpovídající očekávání některého z účastníků řízení. Nelze-li prokázat, že obviněný křivě obvinil stěžovatelku, nelze z toho automaticky dovozovat pokračování v domácím násilí a porušení práv zakotvených v čl. 7 Listiny a v čl. 3 Úmluvy (právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo nebýt podrobena ponižujícímu zacházení) či v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy (právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ani v případě, kdy by měl za to, že v řízení byla porušena základní práva stěžovatelky (poškozené v trestním řízení), nemuselo by to vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Lze přitom odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, podle kterého je na místě zdrženlivost (zejména v případech "kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo"), ale i na avizovaný nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24, o němž Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2025.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.